ČD- Máj

Úryvkovitě podanému příběhu vězně (ve 2. a 3. zpěvu Máje) předchází v 1. zpěvu epizoda, jak se za májového jitra o Vilémově osudu dovídá nešťastná Jarmila. Ve zpěvu posledním pak Vilémův osud z časového odstupu, v scenerii napřed zimní, pak opět májové, bilancuje vypravěč v první osobě. Tento vypravěč jménem Hynek poukazuje k básníkovi a vlastními pocity se ztotožňuje s Vilémem. Úvahové pasáže doplňuje líčení přírodních prostorů (jezera, popraviště) a vězeňské cely v rozličných chvílích roku, dne a noci. Zatímco v jednotlivých zpěvech jde o přírodu, která si žije svým rytmem, nedbajíc strastí člověka (naopak je rozněcuje), ve dvou intermezzech Máje se příroda chová k člověku účastně. Napřed čekan s kolem, žáby z bažiny, padající rosa, krtek pod zemí atd. slibují, jak ustrojí pohřeb pro nešťastného Viléma. Po popravě vyjadřuje sbor jeho druhů lítost nad skonem vůdce, svého pána. V obou intermezzech jde o noční výjevy, komponované jako dramatické scény. Oživlá příroda v nich projevuje soucítění s člověkem zaskočeným smrtí.

Jenom světská moc soudí v Máji rezolutně. Odjinud vychází porozumění pro nešťastníka, který sama sebe chápe jako oběť sobeckého otce a dožaduje se pro sebe ospravedlnění. Ve Vilémův prospěch mluví již to, že miluje pozemský život, byť neokusil rodičovské lásky, a že si jako vyhnanec dokázal najít přítele, milenku i „druhy noční chvíle“, kteří ho ctí.

Zpěvnosti se dovolává také věnovací báseň k Máji, Čechové jsou národ dobrý. V ní se napodobuje tzv. společenský zpěv, který sledoval cíle mravně a národně výchovné. Mácha zde vyhověl tomuto typu agitační písně tak obratně, že věnovací báseň k Máji byla záhy zhudebněna a včlenila se do zpěvníků vlasteneckých písní. Mácha tedy po svém uznával občansky a národně uvědomovací snahy ve svém českém okolí, znal jejich krotké jistoty (dobrý Čech zpívá a mluví česky, ale uznává krále a Boha). Ale Májem promluvil za česky mluvící osamělce, za lidi bez opory rodiny, obce a Boha, za nešťastníky zbavené možnosti volně jednat, za člověka tísněného časností žití. To bylo při prvním vydání Máje (1836) několika kritiky (Tylem, Chmelenským, Tomíčkem) odmítnuto jako nečeské a rouhačské. Stalo se tak mimo jiné ve snaze zakřiknout podobné nálady rozervanosti, které se právě rychle šířily mezi mládeží.

Na lyricko-epickou báseň ve stopách Máje navázali již Máchovi současníci (V. B. Nebeský, Protichůdci, 1844). Její nové možnosti nacházeli májovci (V. Hálek, A. Heyduk), později V. Dyk (Milá sedmi loupežníků), J. Hora, F. Hrubín, V. Holan.

Často se v souvislosti s Míjem hovoří o tragédii obecně lidské, v níž otázky, které si klade ve vězení Vilém, jsou ve skutečnosti Máchovou obžalobou celé společnosti. Hovoří se zde o subjektivnosti básně, kde se autor myšlenkově ztotožňuje s hrdinou.