ČD- Máj
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Význam básnické skladby leží přinejmenším ve dvou rovinách. Ta myšlenková je spojena s pojmy jako individuální vzpoura, romantický pohled, obžaloba společnosti, nesouhlas s dobou apod. Neméně důležitou rovinou je také umělecké mistroství, jednodušeji řečeno, jakými jazykovými prostředky dociluje Mácha dramatického účinku či plastického zobrazení přírody.
LITERÁRNĚ-HISTORICKÝ KONTEXT
K. H. Mácha patří do období romantismu. Romantismus tlačil nárok jedince na volnost a ničím neomezované jednání. Dobíral se porozumění pro lidské nitro, touhu, sen i nejasná tušení a vůbec po podvědomí. Obhajobu individuality vztahoval také na národ, na jeho svébytnost i snahy po sebeurčení. Současný svět, plný politických převratů a změn ve způsobu života, se romantikům jevil jako cosi rozbitého a chaotického, co se dožaduje nového uspořádání. K tomu mělo vydatně přispívat umění. Z jazykového hlediska se romantikové více zaměřili na víceznačnost slov, na obrazná pojmenování, na zvukové ladění vět a veršů, měly připomínat hudbu. Od čtenáře se očekávala schopnost vyrozumívat napovězené. K. H. Mácha vyzýval úvodem ke své Pouti krkonošské čtenáře, aby „pilně“ naslouchal.
Zalíbení v tajemném nacházelo svůj výraz v motivech jezer a noci. Luna a hvězdy na nočním nebi byly znamením nedosažitelnosti, výrazem marné touhy člověka překonat tíhu pozemského určení a dotknout se ideálu. Poutník, role v předchozí sentimentální literatuře využívaná pro citově zaujaté pozorování krajin a prostorů, se u romantiků ocitl na cestách mezi životem a smrtí, mezi neutěšenou skutečností a mezi ideálem neznámo kde. K oblíbeným motivům romantiků patří dálka, kde země a nebe splývají v nerozlišitelnou modř. Vysoké hory spadající do údolí dávají výjimečnému romantickému snivci procítit nadhled nad všedností i útrpnost s ní.
Básník byl chápán jako člověk výjimečné citlivosti a imaginace, schopný vyslovovat, co jiní nanejvýš jen tuší. Dílo se představovalo jako výraz tvůrcova nitra a prožitků. Polemicky vůči této představě vystoupil Edgar Allan Poe. Ve své stati Filozofie básnické skladby prohlásil, že básník nemyslí na to, jak sdělit mocný prožitek, ale jak působit na čtenáře, aby v něm vyvolal jisté emoce; podle toho pak volí látku a komponuje text.
Takto si počínali hlavně romantikové z druhé vývojové vlny, re prezentované ve francouzském písemnictví Viktorem Hugem, George Sandovou, u nás Karlem Jaromírem Erbenem, novoromantiky Juliem Zeyerem a dalšími. Z nich mnozí se zabývali mýtem, oživovali pohádku, legendu, epos.
Souběžně s romantismem a v polemice s ním se vyhraňoval biedermeier.
Spisovatelé od třicátých let vnesli do české literatury: napětí romantismu, biedermeieru a klíčového realismu- napětí funkce a hodnoty sebevyjadřovací, výchovné a poznávací. Vrcholní literární díla (Máj, babička, Kytice) nabyla svých nezaměnitelných hodno také tím, že toho napětí vstřebávala i vyvolávala. Stala se inspirací pro další literární vývoj, v němž se na různých úrovních vracel podobný svár sebevyjádření, výchovnosti a poznávací funkce.