ČD- Tři legendy o krucifixu

TŘI LEGENDY O KRUCIFIXU

1. AUTOR

Julius Zeyer (1841-1901) měl četné osobní kontakty s polskými spisovateli; za opakovaných pobytů poznal také Rusko. Domácké útočiště mu od roku 1887 poskytovaly Vodňany. Přátelství ho sbližovalo s J. V. Sládkem, s F. Heritesem, s výtvarníky Františkem Bílkem, Zdenkou Braunerovou a dalšími. Zbytky rodinného jmění, honoráře a nakonec i (utajená) podpora stavitele J. Hlávky umožňovaly J. Zeyerovi žít bez pravidelného zaměstnání.

Také tento osobní nonkonformismus přibližoval pozdního Zeyera mladé generaci let devadesátých. Její příklon k subjektu, zájem o tajemné a sotva vyslovitelné, o básnickou prózu poskytl naopak dřívějšímu osamělci Zeyerovi všestranné povzbuzení. Sbližování sobě snad nejbližšího přispěvatele Lumíru s Katolickou modernou sledoval naopak až s jistou nelibostí J. V. Sládek.

Drobné básně lyrické a lyricko-epické psal zřídka (Poezie, 1884; Nové básně, 1907). Mezi svými vrstevníky vynikl epikou, a to veršovanou i prozaickou.

Cyklus epických básní Vyšehrad (1878) navazoval na staré národní pověsti. Obtížněji se prosazovaly parafráze starofrancouzské epiky (Karolinská epopeja, 1896) a prozaická převyprávění staroislandských ság (V soumraku bohů, 1898). Jim se snadno vytýkalo, že modernizující úpravy ruší původní hodnoty vzácných děl, a přitom novému vkusu dostát rovněž nemohou.

Jeho zájem o historii byl přesně v souladu s obnoveným kultem starověkých mýtů a starověkých pověstí a legend. Literárněvědnou terminologii hovoříme o novoromantismu.

Lépe než v eposu se dařilo Zeyerovi v lyricko-epické povídce. Zde mohl navazovat na romantiky z počátku 19. století a na oblibu, které se „poema“ těšila u V. Hálka a A. Heyduka. V Grizeldě (1883) Zeyer vyšel látkově ze staročeské povídky, psané kdysi prózou na motivy Boccacciova Dekameronu.

Již v raných Fantastických povídkách prokázal Zeyer smysl pro iracionálno. Schopnost barvitě vypravovat o záhadných osobách, o cizích světech a vzdálených časech projevil v románě Ondřej Černyšev (z Ruska doby Kateřiny Veliké) a v Románu o věrném přátelství Amise a Amila (z rytířské Francie). Momenty exotické pak poněkud ustoupily v románě ze současnosti Jan Maria Plojhar (1891).

Před zásadním ohrožením civilizace na Zemi varuje Zeyerova novela Dům U Tonoucí hvězdy (1896).

Básnickou prózu sklonku 19. století obohatil Zeyer také některými parafrázemi starých biblických apokryfů (Zahrada Mariánská), mýtů čínských, japonských a indických (v próze Večer u Idalie a jinde).

Vzestup koncem století zaznamenal také Zeyer dramatik. První úspěchy zažil již dříve s komedií Stará historie (1882). K symbolistně secesnímu využití pohádky přispěl hrou Radúz a Mahulena ).

1. CHARAKTERISTIKA DÍLA

Tři legendy o krucifixu (1895) patří mezi mytologizující prózy, která chce jedním příběhem vyslovovat souhrn lidské zkušenosti a utvrzovat jisté normy chování. V „legendě pražské“ nazvané Inultus (Nepomstěný) zužitkoval Zeyer motivy známé mj. z pověsti Josefa Svátka o Šimonu Lomnickém z Budče, básníkovi, který se stal žebrákem. Hlavní postava Inulta se podobá Kristu. V pobělohorské Praze jí použije španělská sochařka jako modelu pro Spasitele. Krásného mladíka umučí, aby dosáhla účinné inspirace a své plastice dala silný výraz. Inultus ještě na kříži rozlítí sochařku výrazem blaženosti nad tím, že smrtí prospěje ožebračeným Čechám, na něž upozorní. Jeho pohřbu se účastní zástupy pražských žebráků. – Z pohádky B. Němcové Pecko sprosťáček vytvořil Zeyer „legendu slovenskou“ Samko pták. Rozvinul obraz porobené země, napětí mezi pokorným, naivním Samkem a mezi domýšlivými biskupy; svému podání vtiskl obřadnost. Legenda toledská (El Christo de la Luz) vychází z napětí víry židovské a křesťanské; Žid snažící se zničit Krista na kříži v křesťanském chrámu je pokořen velikostí Kristovy slitovné lásky a ve chvíli smrti k ní povznesen.