Markéta Lazarová –Vančura

„K ďasu! Rozptylme jednou provždy pochybnosti o její nevině. Je to děvka Mikolášova, saje na jeho rameni, zraňuje loupežnický chřtán, svíjí se v divé rozkoši na sněhu. Nic naplat, bývala to kdysi tichá panna, avšak od nějaké doby je tomu jinak.“

VYPRAVĚČ A DIALOGICKÝ KONTAKT SE ČTENÁŘI

-oslovuje čtenáře:

„Vážení pánové, Kozlík netrval na utracení svého syna, odpustil mu, neboť časy byly příliš neklidné. Spokojil se jen maličkým naučením. Ztrestal Mikoláše a Alexandru posměchem ostatních dítek a posměchem svých halamů.“

-gendrově konkrétně:

„Pane a paní, kteří čtete, Bůh vnuká lidem takovou žádostivost života, že mu důvěřujeme i v hodince smrti. Vzdáváme se tělu, jež je sochou boží, a činíme, co nám našeptává nádherné srdce. Markéta si drásá šaty a obnažuje svou ránu, nuže vizte ty prsy. Jako jsou krásné! Její rameno je jako ohbí řek. Vizte to královské držení hlavy, na niž usedla krása jako orlice!“

-vypravěč též často k ději a jeho jednotlivým situacím poukazuje, jako by je ukazoval čtenáři prstem, přičemž nejčastěji k tomuto poukazování dochází pomocí slov „hle“, „vizte“ či „slyšte“

„Hle, šlechtic vší měrou dokonalejší, než je Kristián, hle, Kozlík! Leží opodál mladého pána a má již duši na jazyku. Ušlo mu mnoho krve, je bledý a má stažená ústa.“

VYPRAVĚČOVY OTÁZKY SMĚŘUJÍCÍ KE ČTENÁŘI

-jeden z prostředků, díky kterým Vančura navazuje kontakt se čtenářem

-příkladů v románu můžete najít celou řadu

„Jakže, vy nejste spokojeni s příběhem ze starých časů? Což vám nepůsobí ani ždibec libosti slyšeti o mrazech tak pořádných, o prudkých chlapech a sličných dámách? Nepůsobí tato povídka jako mlat u porovnání s rozkošnou složitostí současné literatury? Nedojímá vás ani poněkud, ani pramaličko, ani se zpožděním, jehož bývá třeba vaší pronikavosti? Domníváte se vskutku, že veliké lásky byly vždy dokonalé lásky?“

-často také pokládá otázky a chce, aby na ně čtenář ihned odpověděl, proto na ně občas odpoví sám:

„Blížil se k ní ďábel? Ach nikoli, uvykli jste nazývati věci příliš přísnými jmény a zdvojnásobujete tuto přísnost, jde-li o děvčátko v otcovském domě. Po soudu rozumných lidí má Markéta pravdu, myslí-li na miláčka. Nechť si na něho myslí, či lépe, ať se k němu vrátí! Bůh věru nestojí o závoj fňukalek, jež komolí modlitby a nepřivedou na svět živého tvora. Pravíte, že byl tento sňatek na posměch otci, na posměch lidem a na posměch Bohu, neboť nevěsta volila již dříve, než se shledala s Mikolášem?“

-vypravěč také klade otázky a sám na ně odpovídá, ale z toho důvodu, že by mu mohl čtenář oponovat
-tím se snaží přesvědčit čtenáře o jeho pravdivém názoru a aby přijal postavy takové, jaké jsou
-vytváří pozorovatele příběhu nejen ze čtenáře, ale i sám ze sebe (1.os.množného čísla)