Poetika poezie, prózy a dramatu I B - přednáška 1

Poetika poezie, prózy a dramatu I. B

Úvodní informace

• v sylabu jsou uvedeny pojmy, které budou prověřovány u zkoušky

• dvouoboroví studenti nechodí na seminář, na kterém se pojmy probírají

• atestace probíhá formou zkoušky na konci letního semestru a kolokvia na konci zimního semestru

• kolokvium:

  • připravit si seznam přečtené literatury (přibližně 3-4 knihy a 6-8 studií/článků)

  • otázky týkající se samostatné četby

  • otázky na témata probíraná v přednáškách

  • částečně témata probíraná při seminářích

• dotazy pokládat při konzultačních hodinách (email slouží pouze k jednoslovným odpovědím typu ano/ne)

Úvod do literatury a literárního textu

• význam děl nikdy nemá přesnou podobu, stále se posouvá dál, v průběhu času se mění

• epika a drama se poměrně dobře dají členit, lyrika nikoliv

• neexistují žádné pevné hranice, rozdělení závisí na pojetí

• literatura je určitým druhem komunikace: autor → text/dílo (nemají stejný význam) → recipient (odesilatel – sdělení – příjemce = obecnější komunikace) – jednotlivé prvky neexistují izolovaně, jsou provázány (strukturální přístup k literatuře, který hledá účel a funkce komunikace – kniha Karla Bühlera: Sprachteorie Teorie řeči) – vyčlenil tři funkce komunikace vůbec (která mají v různých jazycích různé názvy):

  • expresivní fce (mezi autorem a texem) – výraz, nasazení, energie, kterou autor do díla vkládá, možnost sebevyjádření, emocionální stav mysli, můžeme vyznít např. urgentně; lyrika nejvíce expresivní, sebevyjadřující, existuje zde jistá hranice, může být stylizováno

  • apelativní fce (mezi textem a recipientem) – obsahuje určité sdělení, apel, ve školském pojetí dominuje (má nás poučit, něco nás naučit, něco nám sdělit), didaktismus, moralismus, v literatuře nenajdeme díla, která doslova mění svět (Utrpení mladého Werhera od Goetheho – po vydání stoupl počet sebevražd mladých mužů – nemusí být propojeno, většinou se podle myšlenek autora uvedených v knize nechováme)

  • reprezentační fce (zobrazovací, referenční – mezi textem a kontextem) – označujeme určité věci a zároveň odkazujeme na určité věci v našem okolí, probíhají současně, neodlišujeme je (výjimkou slova deiktická – slova pouze odkazující – slova jako „tady“, „já“ – často osobní zájmena, označení určitých prostor, časová označení jako „teď“ – nevíme, kdy končí teď, jak dlouhé může být – u těchto slov převažuje reference nad označováním). Některá slova slouží primárně k označování, ale mohou i referovat. Nedochází ke vztahu mezi textem a kontextem – nenaplňuje referenční funkci i označující. (Současný král Francie je plešatý. – neodkazuje, protože Francie nemá krále; Současná královna VB je stará. – má obě funkce), v literatuře je kritérium pravdivosti potlačeno, proto uplatňujeme kritérium přijatelnosti (neodehrává se v přirozeném světě jako běžná komunikace) – např. Slunce vychází. (není zcela pravdivé, nemá nohy, nemůže chodit, přesto to přijímáme, má personifikační princip)