10A Emancipace českého národa

Josef Jungmann překládal z cizích jazyků do češtiny, vydal česko-německý slovník. Jungmann považoval češtinu za rovnocenný jazyk, dokládal existenci ekvivalentů (rovnocenný jazyk => rovnocenný národ). Obroda jazyka je podle něj politickou záležitostí. „Čech je ten, kdo česky mluví.“ Řada nově vymýšlených českých náhražek za německá slova byla z dnešního pohledu spíše komická a neuplatnila se (z těch známějších uveďme například čistonosoplenu = kapesník, klapkobřinkostroj = klavír či jezlín = talíř).

Historik, politik a organizátor František Palacký roku 1832 napsal Dějiny národa českého v Čechách i na Moravě, kde se věnuje našim dějinám od počátku až po rok 1526. Chtěl v nich zdůvodnit českou existenci a poukázat na přínos Čech pro Evropu. Některé části z rozsáhlého šestisvazkového díla kontrolovala rakouská teologická cenzura (především pasáže o husitství).

Pavel Josef Šafařík zachytil nejstarší dějiny Slovanů v knize Slovanské starožitnosti, kde dokázal bohatost a původnost slovanské kultury. Jan Kollár propagoval slovanskou vzájemnost v publikaci Slávy dcera.

Instituce

1784 královská česká společnost nauk
1789 Akademie výtvarného umění v Praze

1817 Moravské zemské muzeum (v Brně)
1818 vlastenecké muzeum v Čechách (v Praze)
1823 oficiální historik František Palacký se podílí na vzniku Časopisu českého muzea (ČČM)
1831 Matice česká (František Palacký) – vydává vědecká díla (česká, překlady))

Divadlo

• nejstarším českým divadlem byla Bouda (na Koňském trhu)

• na konci 18. století bylo na náklady hraběte Nostice postaveno Nosticovo divadlo, které v letech 1781 – 1783 koupily české stavy (Stavovské divadlo)

3. fáze (1830 – 1848) „politická“

• politické požadavky, práva pro český národ, tím pádem zároveň definitivní rozchod s Němci, kteří byli schopní sympatizovat s kulturním, ale ne s politickým hnutím řešit postavení Slovanů v rámci Rakouska

• ekonomický rozvoj, rozvoj průmyslové revoluce – vytváří se silná vrstva měšťanstva

František Palacký, Karel Havlíček Borovský

• proti rakouskému absolutismu, proti národnostnímu útisku

• požaduje „ne řeči, ale činy“

• novinář, redaktor c. k. Pražských vlasteneckých novin, Slovanu (noviny)

• Karel Sabina, František Matouš Klácel

• důležitou roli hrála i česká šlechta – ta je sice poněmčená, ale uvědomuje si svou příslušnost, odvolává se na historické právo zemí Koruny české; šlechtici slouží jako mecenáši (sponzoři) kulturních institucí; otázka šlechty a její účasti při „národním obrození“ je ovšem trochu složitější – šlechtici často vyznávali tzv. zemský patriotismus, to znamená, že bojovali za práva ne českého národa, ale českých zemí obecně; tato varianta se hodně uplatňovala u německých rodů v Čechách – autonomie našeho území pro ně byla přijatelná, ale pod německou nadvládou, ne pod českou

• vzniká politický program českého měšťanstva – dva proudy:

  • liberální (pozvolnými prostředky dosáhnout cíle)

  • radikálnější