10A Emancipace českého národa
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
České národní probuzení
Autor, revidující: Václav Němec, Jan Surý
V letech 1792 – 1835 vládl František (jako císař římský II., jako rakouský císař I.), který bojoval v bitvě u Slavkova. V roce 1809 dochází ke sblížení Rakouska s Francií (sňatek rakouské princezny Marie Luisy s francouzským císařem Napoleonem), roku 1812 Rakousko stálo na straně Francie proti Rusku, roku 1813 se stalo spolu s Velkou Británií, Pruskem a Ruskem členem protifrancouzské koalice. V říjnu 1813 pak společně Napoleona porazili v bitvě u Lipska a zasloužili se o sesazení Napoleona z císařského trůnu v roce 1814 a o vyhlášení francouzských hranic podle stavu z roku 1792.
České národní probuzení je utváření novodobého národa na přelomu 18. a 19. století, je součástí přechodu evropské společnosti od feudalismu ke kapitalismu. Je to ekonomický, politický, sociální a kulturní proces.
Národ je vnitřně strukturovaná velká sociální skupina; základním znakem je jazyk, území, tradice, dějiny, zvyky a ekonomický život (tyto znaky ale nemusí platit vždy doslova).
Předpoklady národního probuzení
ideje Velké francouzské revoluce
osvícenství, osvícenské reformy
ideje romantismu – J. G. Herder: Myšlenky k filozofii dějin lidstva – Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menscheit; předvídal velkou úlohu Slovanů; jeho dílo, kde hovoří o Slovanech dobře a přisuzuje národům velkou roli, obrozence (nacionalisty) silně ovlivnilo
Vznik národního probuzení
patenty Josefa II. (zrušení nevolnictví, toleranční patent)
příliv českého obyvatelstva do měst
český jazyk se postupně stal jazykem pouze venkova a sloužících (tímto se dostal zpět do měst)
průmyslová revoluce (šíří se germanizace)
vytvoření skupiny vlastenců (národních buditelů)
drobná, ale i „vyšší“ inteligence (vědci, umělci, faráři, učitelé, lidoví písmáci)
posilovali národní vědomí, vraceli se k husitské éře
panslavismus (oporu hledat u slovanských národů, hlavně Ruska)
české národní vědomí se emancipuje, distancuje se jednak od cizí společnosti a kultury (německé), jednak od panslavismu (austrofederalismus)
1. fáze (1775 – 1805) „defenzivní“
Cíle: zabránit poněmčení, oživit českou řeč a literaturu, působit na co nejširší vrstvy národa.
V roce 1792 byla založena stolice (katedra) české řeči a literatury, prvním profesorem se stal František Martin Pelcl (ten se mj. snažil vytvořit také obraz českých dějin). Josef Dobrovský se snažil se ustálit českou novodobou gramatiku. Roku 1790 byla založena Česká expedice (V. M. Kramerius) – vydává knihy a noviny určené pro lidové vrstvy. V divadelní sféře působili bratři Thámové. Národní obrození má v této fázi jazykově kulturní charakter.
2. fáze (1805 – 1830) „ofenzivní“
Zde se projevuje snaha co nejvíce uplatnit český jazyk, pro vzdělanost lidových vrstev, ve vědě (musí vzniknout terminologie) – také v umění. V této fázi vznikala jazyková a historická díla.