Čína a opiové války

Roku 1861 zemřel dosavadní císař a nový byl neplnoletý, proto za něj vládne regentská rada v čele s bývalou císařovou konkubínou Cch´-si (císařovna), která pak ovládala císařský dvůr několik desetiletí bez ohledu na to, kdo byl císař. Podporuje tzv. skupinu „sebeposílení“ monarchie, což znamenalo zříci se tradiční izolace, reformovat správní aparát, finance, školský systém, reorganizovat armádu a námořnictvo – přesto stále chtějí uchovat staré feudální poměry. Proti reformám se stavěly konzervativní kruhy, které viděli v technických novinkách západu ohrožení dávného odkazu předků. Byli proti zvaní cizích učitelů a vysílání vlastních studentů do zahraničí. Čingská vláda však neustále ustupovala mocnostem.

Roku 1858 byla vymezena ajguňskou smlouvou rusko-čínská hranice. Roku 1885 byla v Tiencinu podepsána smlouva s Francií, ve které se Čína vzdala Vietnamu. Válka s Japonskem 1894-1895 dokázala, že vojenská výzbroj Číny je zastaralá (investice mizeli v kapsách soukromníků) a navíc byli nominální stavy jednotek mnohem vyšší než faktický počet vojáků a důstojníků. Mír v Šimonoseki znamenal krach politiky „sebeposílení“, neboť umožnil další pronikání cizího kapitálu do Číny.

Mezi velmocemi dochází k rozdělení Číny na sféry vlivu a zájmové sféry (vrcholí v letech 1895-96). Británie má jižní Čínu a údolí řeky Jang´c, Francie získala práva na využití nerostného bohatství v jižních a jihozápadních provinciích, Německo získalo koncese v Chány-kchou a Tiencinu /prostě někde na severu/ a Rusko právo na výstavbu železnice v Mandžusku. V roce 1897 je pro cizí obchod otevřeno již 34 čínských přístavů. V roce 1898 získává Německo právo na využití nerostného bohatství Šantungského poloostrova, a tím rozpoutá tzv. bitvu o koncese. Rusko dostalo do nájmu část Liaotungského poloostrova s přístavy Dalnij a Port Artur. V Francie má v nájmu Kuangčouwanský záliv, Británie část ostrova Ťioulung a přístav Wejchajwej. Koncem července 1898 musela Čína otevřít všechny řeky a vnitrostátní vodní nádrže pro cizí lodní dopravu.

V Číně vzniká řada revolučních hnutí: například Svaz pro obrodu Číny v čele se Sunjatsenem /o tom jistě ještě ve 20. st. uslyšíme/ a další snahy o reformy rozjel např. Kchang Jou-wej, o jehož výnosy se opřel 11. června 1898 císař, jenž převzal moc a omezil císařovnu. Začalo sto dní reforem. Císař chtěl přeměnit Čínu v silný a nezávislý stát. Chtěl rozvoj strojírenství, moderní soukromé školy, vydávat noviny, časopisy a překlady cizích knih. Císařovna však dne 21. září 1898 císaře zatkla a vydala výnos o obnovení svého regentství. Většinu vydaných výnosů ihned zrušila.

V roce 1899 se na severu Číny v provincii Šan-tung začalo vznikat povstání boxerů. (Členové prý učili obyvatelstvo zvláštním způsobům pěstního boje, které údajně zajišťovalo nezranitelnost zbraněmi cizinců.) Jejich cílem bylo zničit cizince a vyhnat je z Číny. Postupně se povstání šířilo na jih a účastníci ničili cizí misie a podniky. Císařovna pustila boxery do Pekingu a 20. června 1900 vyhlásila mocnostem válku. Mocnosti se rozhodli zakročit a sestavili intervenční armádu. Účastnili se Británie, USA, Japonsko, Francie, Rusko, Německo, Itálie a R-U. Čingská vláda otočila a snažila se povstalce potlačit. V srpnu vstoupila intervenční armáda do Pekingu. Dne 7. září 1901 byl podepsán tzv. Závěrečný protokol, který zakotvil polokoloniální postavení Číny. Číňané museli do třiceti let zaplatit obrovskou kontribuci, nesměli udržovat vojska v oblasti hlavního města a kupovat v zahraničí zbraně. Cizí mocnosti mohly mít v sever. Číně vojska a byla zřízena zvláštní vyslanecká čtvrť v Pekingu, v níž byli posádky cizích vojsk. Číňané museli napomáhat rozvoji cizího obchodu a plavby v Číně.