„Fin-de-siècle“

V literatuře 90.let převládl po úpadku realismu a naturalismu symbolismus. Spolu sním převážily v poezii i románové tvorbě cit a instinkt. Symboličtí autoři soustředili svůj zájem na oblast podvědomí a sexuality, analyzovali lidské nitro, snažili se vykreslit sociální bídu v celé její nahotě. Toužili proniknout pod povrchovou stránku života, k podstatě jevů, k symbolům. Bylo to jako by únik před „krutým“ světem do svého vlastního nitra. Generace 1900 se hledala v celé záplavě literárních „-ismů“, v řadě rozličných způsobů výrazů, jimiž se projevoval její silný individualismus. Zbožňovali především svobodu a snažili se znovu a znovu promýšlet po svém velké problémy lidského osudu (např. Oscar Wilde, který hlásal skoncování s jakoukoli morálkou a opěvoval ničím neomezený individualismus, je znám také svým výrokem: „Umění pro umění!“). Po roce 1900 se vlna symbolismu, jehož kolébkou byla Francie, dostala i do střední a východní Evropy.

Divadlo prožívalo na přelomu století dobu velkého rozkvětu, dosavadní izolované deklamování protagonistů bylo stále více nahrazováno přirozenějším hereckým výkonem celého ansámblu, stereotypní kulisy byly redukovány a byly zdokonalovány technické prostředky, zvláště osvětlení. Ve svém celku bylo dramatické umění určeno pro co možná největší počet diváků.

Objevuje se nový styl – secese, který se prosadil ve většině oblastí výtvarného umění, architektuře i životním stylu této doby. Secese znamená odtržení od minulých tradic a zároveň hledání nového výrazu, jenž by lépe odpovídal potřebám a tužbám člověka na přelomu 19. a 20. století. Umění se vrací k přírodě, ke křivkám jejích květin, listů a stvolů, stylizovaných do secesního ornamentu. Tzv. květinový styl nastoluje svoji vládu nejen v architektuře, ale i v zařízení interiérů, v dekoracích a drobných doplňcích. Byla reakcí na upjatou dobu předchozí, ale nebyla moc praktickým slohem, tudíž začala brzy ustupovat nově nastupujícím slohům. Hlavním centrem výtvarného umění, odkud byl ovlivňován a formován vkus celé Evropy, zůstala na přelomu století i nadále Paříž. Hledání nových uměleckých prvků bylo koncem 19.st. markantní zejména v malířství. Jako první pocítili potřebu vrátit se k sevřenější formě van Gogh, Gauguin a Cézanne. Zdůraznili strukturu díla a použili nově barvy jako hlavního kompozičního prvku. Zrušení linie, perspektivy, osvobození věcí (chtěli malovat věci v jejich nahotě, ne sevřené perspektivou a linií).

Dekandence se stávala kultem hlavně ve Vídni. Dekadentní sklony se projevovaly hlavně u mládeže. Básníci jsou mimořádně citliví na to, co se bortí a doznívá, trpí tím a současně se z toho těší. Popisy smrti, obliba v tmavých barvách, chmurné, depresivní nálady. Dekadence jako poslední únik. Touha po návratu rokoka, začínají být v módě tzv. růžoví kavalíři - veselí i sklíčení, pohrávali si se životem i se smrtí, racionálně mysleli i byli citově sentimentální, stále samá milostná pletka apod. Rozpor, náladovost to bylo tehdy moderní. Vzorem byl lehkomyslný melancholik, který se neptá na to, co bylo, ani na to, co bude pak. Docházelo k mravnímu úpadku šlechty a celé společnosti. Psychoanalitik Sigmund Freud, který měl ve Vídni praxi říkal, že moderní život klade na jednotlivce stále větší požadavky a moderní člověk klade větší požadavky i sám na sebe, což vede k podráždění a přetěžování. V roce 1899 vydává Die Traumdeutung (O významu snů). Nemyslí si, že sny ukazují budoucnost, ale právě naopak jsou spjaty s naší minulostí. Podobně je tomu i se životem a nemáme očekávat optimistickou budoucnost.