Habsburská monarchii od konce 18. do první poloviny 19. století. (1790-1848)

Roku 1809 se Rakousko pokusilo začít novou válku proti Francii (podpora Británie a Švédska pouze morální). V Tyrolsku vypuklo povstání proti bavorské nadvládě a také ostatní části říše zachvátilo vlastenecké nadšení, to byl slibný začátek. Napoleon znovu obsadil Vídeň, ale byl arcivévodou Karlem poražen u Aspern a Esslingenu, což mu Napoleon vrátil zanedlouho u Wagramu. Schoenbrunnské jednání o míru z října 1809 bylo pro Rakousko velmi ponižující. Následovaly ztráty Salcburska a Innské čtvrti ve prospěch Bavorů a Tyroly, část Korutan, Kraňsko a Chorvatsko vytvořily s Istrií a Dalmácií tzv. Ilyrské republiky. Tím Habsburkové ztratili přístup k moři a říše se ocitla ve finanční krizi (1811 státní bankrot). Vlastní nepříznivou situaci v Evropě se snažil Metternich vylepšit sňatkem Marie Luisy s Napoleonem (1810) – ten se tímto postavil na roveň legitimních evropských vladařů.

1812 se vydal Napoleon do Ruska. Spolu s ním vytáhl i rakouský „pozorovací“ sbor (o tom více přednáška dr.Mackové). Po neúspěšném tažení protivníka se koalici podařilo nově se zformovat. (Prusko, Rusko, Británie, Švédsko) Rakousko zatím otálelo a pokoušelo se hrát roli zprostředkovatele mezi oběma tábory. 1813 se připojilo ke koalici a vyhlásilo Francii válku. Napoleonova hvězda začala pomalu vyhasínat. 1813 u Lipska utržil rozhodující porážku, následovalo rozpuštění Rýnského spolku, přechod Bavorska ke koalici, obsazení Ilyrských republik a Benátska. 31.3.1814 byla obsazena Paříž a Napoleon „odcestoval“ na Elbu. Krátce na to byl uzavřen 1. pařížský mír a hranice Francie se vrátily do roku 1792. Další uspořádání Evropy se stalo otázkou Vídeňského kongresu (více viz konkrétní otázku ke kongresu).

Díky vydání Svaté aliance se aktérské státy setkaly v první polovině 19. stol. na několika kongresech. V Opavě v listopadu 1820, Lublani v lednu 1821, kde se shodly na potlačení nepokojů v Neapolsku a v Piemontu, na podzim ve Veroně 1822 se dohodly na udušení revolučního hnutí ve Španělsku a jeho koloniích. Ale na postupu vůči národněosvobozeneckému boji Řeků se již rozcházely. Dalším semínkem rozporu mezi mocnostmi se staly události červencové revoluce, následný vznik Belgie a polské povstání let 1830-31. Na setkání v Mnichově Hradišti se František I., ruský car Mikuláš I. a pruský korunní princ Fridrich Vilém shodli na tom, že poskytnou vojenskou pomoc kterékoliv dynastii, jež by se ve své zemi ocitla v obtížné situaci a o pomoc požádala. Prakticky se tak stalo 1846 při potlačení tzv. krakovského povstání, po jeho potlačení byl městský stát anektován Rakouskem.