Habsburská monarchii od konce 18. do první poloviny 19. století. (1790-1848)

Habsburská monarchii od konce 18. do první poloviny 19. století. (1790-1848)

Francouzská revoluce pozměnila klima celé Evropy. Koaliční války s Francií se táhly téměř nepřetržitě od roku 1792 do roku 1815 a měly velký vliv na vnitřní poměry habsburské monarchie. Po smrti Leopolda a po vyhlášení války Františku II. (I.) ze strany Francie (1792) definitivně skončilo období reforem. Počáteční úspěchy Habsburské monarchie (dále jen Rakousko) a jejích spojenců (Rusko, Prusko, sardinské království= Piemont), kteří pronikli až k Verdunu, byly brzy vystřídány porážkami. Manifest vévody brunšvického (velitel spojeneckých vojsk) navíc zpečetil osud bourbonské královské rodiny. V listopadu prohráli spojenci u Jemappes a začali ustupovat. Ani drobná vítězství na počátku r. 1793 nezabránila celkové porážce spojenců v první koaliční válce. Rakouské Nizozemí bylo definitivně ztraceno. Navíc druhé a třetí dělení Polska ( 1793, 1795) způsobilo rozkol mezi členy koalice. Rakousko získalo západní Halič, ale ztratilo Pruskou podporu ve válce s Francií. Jeho místo zaujala Velká Británie. Rakousko se snažilo s pomocí jihoněmeckých států zabránit Francii v intervenci do středního „Německa“ a Bavorska. Bonaparte vytlačil Rakušany z Lombardie a donutil je k příměří v Leobenu a 17.10.1797 s nimi uzavřel mír v Campo Formiu u Udine. Rakousko přišlo o levobřežní Porýní a Lombardii (ligurská a cisalpinská republika), ale získalo alespoň většinu Benátské republiky s Istrií a Dalmácií. Zavraždění francouzských vyjednavačů následně vyvolalo další konflikt.

Druhá a třetí koaliční válka: 1799 zvítězil arcivévoda Karel nad generálem Jourdanem u Stockachu a nad Massenou u Curychu. Suvorov spojenými rakouskými a ruskými silami zdolal Francouze u Cassana a Novi. Po porážce generála Korsakova u Curychu (1799) však car koalici opustil. 14.6.1800 Francouzi zvítězili u Marenga a v následném míru byly zopakovány podmínky z Campo Formida. Toskánská habsburská sekundogenitura opouštějící Florencii byla odškodněna Salcburskem. Británie uzavřela mír až 1802 v Amiens.

V důsledku změn v Říši na levém břehu Rýna získalo kurfiřtské kolegium a říšská rada protestantskou většinu. Tím byla ohrožena stabilita nejvyššího postu v rukou Habsburků. Proto se František II. r. 1804 rozhodl prohlásit císařem rakouským. O dva roky později vyhasl se vznikem Rýnského spolku (1806) titul císaře říšského.

Třetí protifrancouzská koalice se zrodila v srpnu 1805. Rakousko a Švédsko se připojilo k Angličanům a Rusům. Bádensko, Wuerttembersko a Bavorsko se připojily k Francii. Napoleon donutil rychlým postupem Rakousko ke kapitulaci a 13.11.1805 obsadil Vídeň. Spojenecká vojska pak 2.12.1805 podlehla Napoleonovi u Slavkova v „bitvě tří císařů“. Poté se Rusové ze střední Evropy stáhli. Na základě míru z Bratislavy Rakousko opět krvácelo. Ztratilo Benátsko, Istrii a Dalmácii (=italské království). Bavorsko bylo odměněno Tyrolskem, Vorarlberskem, Brixenem a Tridentem. Rakousko získalo Salcbursko a Berchtesgaden a toskánský vévoda se opět stěhoval, tentokráte do Wuerzburgu. Situaci nezlepšilo ani anglické vítězství u Trafalgaru a Karlovo vítězství v „Itálii“. Napoleon sice nabídl Františkovi Slezsko za spojenectví, ale Vídeň odmítla.