Laplatské provincie (Argentina) a její boj za nezávislost

V lednu 1812 byla založena Vlastenecká společnost, jejíž lídři, Morenovi žáci, naléhali, aby se revoluce dále rozvíjela a nezůstávala v půli cesty (heslo: „Nezávislost, Ústava a Demokracie“). V červenci 1812 proběhl neúspěšný pokus roajalistů o převrat. Na politické scéně vznikla tzv. Lautarova lóže (1812) – tajná společnost založena zčásti na zednářských principech. Snem členů lóže nebylo přijetí republikánské formy vlády, ale konstituční monarchie, která představovala pro mnohé argentinské patrioty jediné východisko, jež by usnadnilo mírové vyjednávání se Španělskem a zabránilo by republikánskému chaosu a partikularismu s následkem fragmentace latinskoamerického teritoria. Zatímco milicionáři byli ve své naprosté většině stoupenci Saavedry, armádní důstojníci se vyznačovali radikalismem a tíhli spíše k Morenovi. Právě spojení postmorenistů z Vlastenecké společnosti s důstojníky z Lautarovy lóže znamenalo v konečném důsledku svržení prvního triumvirátu a jeho nahrazení triumvirátem druhým.

V lednu 1813 začalo zasedat v Buenos Aires Ústavodárné shromáždění jako první parlament národní historie (tzv. Kongres z roku XIII.). Právě toto shromáždění dostalo za úkol vypracovat novou ústavu, kterou by se řídilo místokrálovství, čerstvě překřtěné na Spojené laplatské provincie. K přijetí ústavy sice nakonec nedošlo, podobně jako k tolik očekávanému vyhlášení nezávislosti na španělské monarchii, ale shromáždění schválilo alespoň podobu argentinské národní vlajky, měny a hymny a symbolicky deklarovalo národní svrchovanost. Vyhlásilo rovněž sérii ambiciózních reforem: byl přijat zákon svobodného lůna (narozené děti otroků byly zbaveny otroctví), zakázáno mučení, zrušeny šlechtické tituly a výrazněji se začal projevovat antiklerikalismus.

Na počátku roku 1814 převzal moc v zemi Nejvyšší výbor v čele s Josém Garvisem de Posadas (titul Director supremo). Tato změna napomohla především skupině kolem San Martína a Alveara, kteří chtěli dovést boj se Španělskem do vítězného konce. Posada uvolnil fondy na vytvoření válečné flotily. Nové námořní síly provedly blokádu roajalistického Montevidea, které roku 1814 kapitulovalo. Tato událost znamenala zásadní mezník, neboť Španělé ztratili poslední spolehlivou námořní základnu v laplatské oblasti.

Ze všech periferních regionů místokrálovství se argenští vlastenci ve snaze udržet jeho integritu pod novou politickou mocí nejdříve zaměřili na Horní Peru (Bolivie), kde se nacházely stříbrné doly v Potosí. Tamní povstání v roce 1809 vedlo argentinské patrioty k přesvědčení, že případná osvoboditelská výprava by mohla být v Horním Peru přijata s nadšením a podporou. Do čela výpravy se postavil Juan José Castelli. Vojsko revolucionářů porazilo roajalisty v bitvě u Suipacha 7. listopadu 1810 a pár dnů později vstoupilo triumfálně do Potosí. Argentinci se nejenže velmi drsně vypořádali s poraženými roajalisty, ale brutálně se mnohdy chovali i k těm, kteří zpočátku jejich příchod vítali. Věřící vyděsili svým volnomyšlenkářstvím a ve snaze získat si podporu domorodců vyhlásili rovnost pře zákonem i pro Indiány, což vyvolalo odpor bělochů a míšenců. Hned na počátku roku 1811 utrpěli argentinské milice dvě ostudné porážky, 20. června 1811 byly argentinské oddíly rozdrceny roajalisty u Huaqui nedaleko jezera Titicaca. Tato bitva byla prvním (a zřejmě nejdůležitějším) krokem na cestě Horního Peru k vytvoření nové nezávislé Republiky Bolívie v roce 1825. V roce 1813 se uskutečnila druhá argentinská výprava do Horního Peru pod velením Manuela Belgrana, jejíž porážka byla způsobena hlavně početní převahou roajalistů. 1815 poslední buenosaireské invazní vojsko poraženo a Argentina rezignovala na zisk Horního Peru.