Laplatské provincie (Argentina) a její boj za nezávislost

Laplatské provincie (Argentina) a její boj za nezávislost

V roce 1806 napadl a dobyl britský výsadek Buenos Aires (Tato úspěšná invaze však nebyla ve skutečnosti plánována, původním cílem britských jednotek bylo Kapské město a boj proti tamním Búrům.). Následovala vzápětí další a mnohem silnější expedice, kterou doprovázely už obchodní lodě. Ale po dvou měsících město získala zpět buenosaireská a uruguayská domobrana, v jejímž čele stál Santiago Liniers, a Angličané byli zatlačeni na lodě v zátoce. Ani druhá britská výprava nedokázala znovu dobýt město, proto se musela stáhnout do Montevidea. Historickým triumfem nadšení měšťané provolali francouzského velitele městských milic Linierse místokrálem. Ale Napoleonův vpád do Španělska zapříčinil, že „včerejší“ hrdina Liniers se kvůli svému francouzskému původu okamžitě dostal do podezření z pronapoleonské špionáže a upadl v nemilost.

V srpnu 1809 skončilo čekání na nového (a posledního) místokrále, neboť ze Španělska dorazil administrátor Baltasar Hidalgo de Cisneros. Liniers byl sesazen, situace se zklidnila, ale chování Cisnerose, jenž si chtěl všechny naklonit, ale ze všech si udělal nepřátele, vedlo k přípravám k další revoluce - tzv. Květnová revoluce.

V květnu 1810 dorazily do Buenos Aires zprávy o pádu Sevilly do rukou Francouzů a Cisneros povolil svolání shromáždění buenosaireských měšťanů (tzv. cabilda - obecní zastupitelstvo), které si 22. května udělilo pravomoc vytvořit svrchovanou vládní juntu (komise, výbor, rada; ve 2.pol.20.st samozvaná vojenská vláda). Junta vznikla 24. května a do jejího čela byl prozatím jmenován samotný místokrál. Ale velitelům milice a nejradikálnějším liberálům se Cisneros nezamlouval, a tak byla 25. května vytvořena junta nová, tentokrát už bez místokrále. Cisneros byl sesazen a vzápětí zatčen, v čele junty stanul plukovník Cornelio Saavedra (ve funkci prezidenta junty) a druhým výrazným politikem byl radikální sekretář junty Mariano Moreno. Junta odpřísáhla věrnost potenciálnímu králi Ferdinandovi VII., odmítla však uznat svrchovanost Regentské rady a vyhlásila svůj záměr rozšířit svoji autoritu na celé laplatské místokrálovství. Na tyto na revoluční výzvy Buenos Aires slyšelo jen málo obcí (provincií), ležících na území dnešní Argentiny, přičemž Montevideo, dávný obchodní a politický rival Buenos Aires, otevřeně vyhlásilo svoji věrnost Regentské radě a postavilo se proti Buenos Aires. Hlavní charakteristikou laplatské revoluce byla její komplikovanost, kdy kromě bojů proti španělské metropoli se současně rozhořela válka mezi hlavním centrem oblasti (Buenos Aires) a prakticky celým jejím zbytkem.

Hned v roce 1810 se revoluce v Buenos Aires dostala do vnitřní i vnější krize – zmatené konflikty mezi saavedristy a morenisty (radikální směr) a dalšími frakcemi. V srpnu 1810 vypukla kontrarevoluce v Córdobě, kde měli roajalisté převahu. Mezi organizátory cordobských nepokojů byl i Santiago Liniers. Povstání bylo potlačeno a vůdcové i s Liniersem popraveni. Saavedra vyděšen Morenovým radikalismem se postavil proti svému sekretáři a Moreno musel přiznat porážku a juntu opustit. Přesto na konci roku 1811 byla junta rozpuštěna a nahrazena prvním triumvirátem. Triumvirové opustili předchozí Saavedrovu usmiřovací politiku a rozhodli si vydobýt vedoucí postavení pro Buenos Aires násilím, což vedlo k narůstajícímu odporu okolních provincií.