Osvícenský absolutismus

Osvícenský absolutismus

Za osvícenského absolutismu dochází k postátnění úřední správy a zemích i krajích a dochází k vytlačování stavovského vlivu. Přestože ve vysokých funkcích se stále objevují převážně šlechtici, nebyla tato místa určena pouze pro ně, mohla se zde uplatnit i měšťanská inteligence.

V letech 1783-1784 byl zaveden jednotný ráz česko-rakouské správy. Krajští hejtmané byli postaveni na úroveň guberniálních radů a kraje (16v Čechách, 6 na Moravě) rozděleny na tzv. visitační okresy v čele se státem placenými komisaři. Všichni krajští úředníci byli placeni a bylo po nich vyžadováno zvláštní vzdělání. Od roku 1775 byla zavedena povinná praxe každého uchazeče o místo u krajského úřadu. Cesta úředníků po úředním žebříčku začínala u guberniálního rady (krajského hejtmana) vykonáním povinné praxe, pokračovala koncipistou u gubernia, dále krajským komisařem, sekretářem gubernia, popř. pak krajským hejtmanem. K povinné praxi však byli připuštěni jen absolventi právních a politických studií. Obsahem právního studia bylo právo církevní, všeobecné právo státní a mezinárodní, státní právo římsko-německé, říšské dějiny německé, vědy policejní (správní) a kamerální (finanční). Od r. 1783 byla o státních úřednících vedena konduitní listina. Úředníci museli být římskými katolíky (do vydání tolerančního patentu), museli vést zbožný život a nesměli být svobodnými zednáři. Zvláštní důraz se kladl na pilnost. Představu císaře o správném úředníkovi sděloval Josefův „Pastýřský“ list ze 4.12.1783. Úředníkům a jejich vdovám a sirotkům se dostalo zabezpečení ve stáří, popř. při úmrtí živitele.

1784 byla prohlášena němčina všeobecným úředním jazykem.

Za vlády Josefa II. byla poprvé vybudována policejní organizace (dříve policie dbala na veřejný pořádek v hospodářském životě, zdravotnictví, stavebnictví…) v novodobém pojetí. Jejím úkolem bylo sledování činnosti úřadů, úředníků, ale i běžných obyvatel – především odpůrců reforem. 1785 vznikla policejní ředitelství v Praze, Brně a Opavě. Dalším reformovaným odvětvím se stalo soudnictví. To bylo cele odděleno od státní správy a vytvořila se instanční posloupnost.

Do roku 1804 se všechny zeměpanské úřady nazývaly císařsko-královskými. Císařovy centralizační snahy uskutečňované autoritativní formou vedly k vydávání uniformních předpisů platných pro všechny zemské vlády bez ohledu na místní poměry a zvyklosti.

Roku 1782 sloučil císař politickou a finanční správu ve spojeném dvorském úřadě, jehož oficiálním názvem byla Spojená česko-rakouská dvorská kancelář, dvorská komora a ministeriální bankodeputace.

Pokud jde o zemskou správu, nařídil císař Nosticovi (=nejvyšší purkrabí), aby předložil návrh na upravení agendy českého gubernia a krajských úřadů. Jeho návrh sice nebyl realizován, ale reforma byla přece provedena. V čele jednotlivých zemí stála královská zemská gubernia, ve Slezsku pak královský úřad v Opavě – ten ještě za Josefa zrušen. V čele tohoto orgánu v Čechách stál nejvyšší purkrabí, na Moravě zemský hejtman (ten stál nově i v čele apelačního soudu v Brně). Roku 1783 zanikl soudní senát českého gubernia, které se tak stalo pouze správním úřadem. Na druhou stranu zde ale byla soustředěna veškerá finanční agenda, a to jak kontributionale, tak kamerale. Po zrušení úřadu nejvyššího mincmistra a perkmistra přešla ke guberniu i správa hornictví a mincovnictví (1783) Za vlády Josefa II. pozbyli také zemští úředníci, kromě nejvyššího purkrabího, právo účastnit se práce gubernia a jejich úřady se tak staly pouze čestnými hodnostmi. Poslední bývalý zemský úředník – podkomoří, který dohlížel na hospodaření měst – byl zrušen roku 1848. Na místo správy soudní začalo poté gubernium spravovat finance. Pro Moravu a Slezsko bylo roku 1782 zřízeno společné gubernium moravsko-slezské se sídlem v Brně. Jeho předsedou byl moravský zemský hejtman.