Policejní absolutismus

R. 1814 panovník zřídil nový poradní orgán konferenční radu (= státní konference). Tato byla ve skutečnosti nadřazena státní radě. Rozhodující slovo zde získal Metternich (jeho rival Antonín Kolovrat-Libštejnský působil ve státní radě). O tom, co bude konference projednávat, rozhodoval panovník. Jejím předsedou byl císař, právě jeho nechutí se scházela velmi zřídka, přes naléhání Metternichovo. Po smrti Františka I. (a nástupu Ferdinanda Dobrotivého) se stala státní konference hlavním nositelem moci. Předsedal jí arcivévoda Ludvík a stálými členy byli Metternich, císařův bratr arcivévoda František Karel a Kolovrat, kterému byly přenechány finance. Státní rada i konference pak zanikly 1848.

Úsilí o centralismus a absolutistický způsob vlády zasáhlo všechny stavovské instituce. Zemské sněmy: za Josefa II. ustala činnost zemských sněmů. Leopold II. je na počátku vlády vyzval, aby mu předložily svá přání a stížnosti. Žádali tedy o nové zemské zřízení (moravští stavové žádali samostatně). Leopold obnovil zemské výbory a obnovil i jiné stavovské orgány, které fungovaly k roku 1779. Odstoupení významné části Slezska Prusku si vynutilo novou organizaci slezského sněmu, ze kterého se stal sněm knížecí. Ten se scházel jednou ročně, častější shromáždění týkající se vyřizování běžných věcí se nazývala veřejný konvent. Všechny sněmy měly samozřejmě omezenou moc a směly projednávat pouze to, co jim panovník předložil ve formě postulátů. Po krátké obrodě zemských sněmů pak jejich význam opět rychle upadá. Během první poloviny 19. stol. se sněmy začaly scházet neoficiálně, čímž vznikalo napětí mezi nimi a dvorem. 1847 vypracovala komise vybraná českým zemským sněmem Dedukci o právní nepřetržitosti ústavních práv a svobod českých stavů. Stavové žádali podíl na politické moci –což bylo jasně odmítnuto s odkazem na Obnovené zřízení zemské. Zbylé zemské pravomoci (rozvrhování a vybírání daní, vedení katastru a inkolátních knih…) byly podrobeny dozoru gubernií a spojené dvorské kanceláře.

Soudnictví: U soudů se pohybují lidé vystudovaní a soudní jednání, hlavně u vyšších instancí, přechází na písemné řízení. Soudnictví, jak již bylo zmíněno, se osamostatňuje od ostatních složek správy. Za Josefa II. byl vydán civilní a trestní řád. (magistráty byly „městskými soudy“ a vrchnostenské soudnictví, ale se zkoušeným justiciáře konaly Justiční úřady pozemkové vrchnosti- ty kontroloval apelační soud) Dále fungovaly zemské a horní soudy, ale již jako plně byrokratické instituce. Druhou instancí byly apelační soudy v Brně a Praze a nejvyšší instancí byl Nejvyšší soudní dvůr ve Vídni (= Nejvyšší soudní úřad).