Průmyslová revoluce v českých zemích

Průmyslová revoluce v českých zemích

Ludmila Kárníková byla první, kdo obrátil pozornost badatelů ke studiu – populačně-ekonomických oblastí českých zemí. Ve své práci Vývoj obyvatelstva v českých zemích(1965), si povšimla demografického chování obyvatelstva oblastí z rozdílným ekonomickým vývojem, které připravilo podmínky pro pronikání průmyslové revoluce a jednak bylo touto revolucí probuzeno. Hustota osídlení Saska, severních Čech a Moravy a části pruského Slezska se staletou ruční výrobou textilního zboží pro trh vznikla jiným populačním vývojem, než měly oblasti čistě zemědělské. Výrobní tradice i dostatek vyškolené pracovní síly předurčily severočeskou oblast stát se průkopníkem průmyslové revoluce v českých zemích. Jakmile tam průmyslová revoluce pronikla, vznikly nové požadavky na dopravní prostředky, těžbu uhlí a výrobu železa, které nebylo možno uspokojit v těchto „starých“textilních oblastech, zejména když tradiční místní surovina len začala být nahrazována dováženou bavlnou a cechovní soukenické řemeslo se proměnilo v tovární vlnařský průmysl. Od čtyřicátých let tak podle Kárníkové vznikala v dalších oblastech českých zemí průmyslová centra nového typu. Přechod části obyvatelstva k průmyslovým aktivitám způsobil velké oživení trhu se zemědělskými výrobky. Z něho těžily dvojnásob úrodné oblasti, kde k zvyšování zemědělské produkce přispíval vznik cukrovarů, lihovarů, pivovarů a jiného potravinářského průmyslu, vybaveného průmyslovou revolucí stroji a novými výrobními technologiemi.

Oblasti neúrodné a bez průmyslu se do populačního vývoje českých zemí zapojily také: staly se centry vystěhovalectví nejen do hospodářsky prosperujících krajů uvnitř země, nýbrž i do Vídně a zámoří.

To, čeho si obyvatelé větších měst museli povšimnout dříve než proměny manufaktur v továrny, bylo zlepšení dopravní a komunikační sítě. Docházelo k budování a vylepšování výpadových silnic spojujících Prahu se vzdálenými centry průmyslu a obchodu.

Nejen průmyslové zóny výstavbou továren a železnice, nýbrž i velká města změnou aktivit svých obyvatel

začala v polovině 19.století proměňovat svoji podobu. U městského obyvatelstva byl velký rozdíl v zaměstnání obyvatel podle charakteru města. V českých zemích bychom z velkoměst první poloviny 19.století snad moli jediné Brno považovat za město, které se tak trochu svým soustředěním průmyslu do továrních čtvrtí podobalo západoevropským průmyslovým centrům. Praha si zachovala až do třicátých let 19.století ráz města průmyslovou revolucí nezasaženého.

Důsledky industrializace, nebo druhá průmyslová revoluce?

Průmyslová revoluce rozvinula v českých zemích širokou škálu možností, jak se podílet na vzniku nových výrobních postupů u zboží denní spotřeby, stejně jako n těžbě a zpracování nových surovin. To vše se však odehrávalo spíše mimo města či na jejich okrajích. Zboží, které se vyrobilo ve vzdálených továrnách, se však muselo balit, rozesílat, prodávat. Velká města měla lepší spojení se světem, rozvinuty mezinárodní obchod, specializovaná řemesla, a hlavně trh s bohatým odbytem předmětů, o něž na venkově nebyl dostatečný zájem. A tak se ve velkých městech začaly vytvářet příklady různého druhu podnikání v malém. Kdo neprovozoval obchod ani řemeslo na vlastní pěst, mohl se stát dobře placeným inženýrem v továrně či úředníkem v bance. Stejně jako ten, kdo vlastnil dům nebo jinou nemovitost, mohl vložit své úspory do průmyslového podnikání – nakoupil akcie banky či továrny. Většina „českých“ podniků založených z příznivé hospodářské situace na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byla akciových.