České země a vztahy s Německém (1770-1918)

České země a vztahy s Německem (1770-1918)

Bachův neoabsolutismus 50.let znamenal opětovné zrušení všech politických práv, i když v oblasti hospodářské si Bachův režim počínal značně liberálně. V důsledku policejních zásahů došlo k naprostému umrtvení obou proudů české politiky; politickou roli převzala národní kultura. Neoabsolutistický experiment však utrpěl nezdar (za krymské války 1853-56 a především vojenskými porážkami v roce 1859) a byl odvolán. Cestou k nápravě měla být koncepce reorganizace vnitřní struktury státu včetně zásadní přeměny absolutistické monarchie v konstituční mocnářství. Říjnový diplom (1860) a únorová ústava (1861) přinesly též oživení české politiky. V nově vznikající české národní straně se vytvořila dvě křídla: umírněnější liberální křídlo představovali tzv. staročeši (F.Palacký, F.L.Rieger) a radikálnější křídlo mladočeši (K.Sladkovský, bratři Grégrovi). Jejich společným cílem bylo dosáhnout samostatnosti českých zemí v rámci habsburské monarchie, která měla být přebudována ve federativní a národnostně spravedlivé soustátí. Proti národní rovnoprávnosti se však stavěli němečtí liberálové, stojící na převážně centralistickém stanovisku (tj. propagovali program jednotného rakouského státu). Tím docházelo v politické oblasti k vyhrocení česko-německých vztahů; do tohoto rámce spadal i přechod českých poslanců na říšské radě k pasivní rezistenci. Prusko-rakouskou válkou v roce 1866 skončilo italské a německé „poslání“ habsburské monarchie a vytvořily se podmínky pro řešení vnitřního státoprávního uspořádání rakousko-uherským vyrovnáním (1867). Rakousko-uherský dualismus byl však českými politiky i veřejností ostře odmítnut. Vídeňská vláda ve snaze najít vstřícnou cestu k řešení situace v Čechách byla ochotna k dohodě o českém vyrovnání (tzv. články fundamentální). Jejich uskutečněním by vznikl moderní český stát, i když s omezenými pravomocemi v rámci habsburské monarchie. Tento pokus o česko-rakouské vyrovnání však padl vzhledem k odporu ze strany německého liberálního tábora. Česká politická reprezentace, poučená neúspěchy, změnila svou taktiku a přešla od pasivity k aktivní politice; přitom však zdůrazňovala setrvání na sjednocující ideji – českém státním právu. Česká politika získala za svou loajalitu k vládě pouhé drobečky (tzv. drobečková politika přinesla např. rozdělení pražské univerzity na českou a německou nebo přijetí Stremayrových jazykových nařízení).

Ve vývoji české společnosti se stala důležitým mezníkem 90.léta. Nastupovala politická generace, která kriticky hledala nové cesty české politiky (tzv. etapová politika). Po krachu tzv. punktací v roce 1890 (znamenajících nebezpečí rozdělení země podle národnostního principu) začal krystalizovat třetí politický směr – realisté (T.G.Masaryk, J.Kaizl, K.Kramář), jejichž cílem bylo přebudovat Rakousko nikoli ve smyslu státoprávním, ale demokratickém (důraz kladli na otázky hospodářské a sociální, na drobnou práci).