Sociální vývoj v čes. zemích 19. století

Sociálně-reformní činnost Taaffovy vlády, používající vůči dělnictvu podle Bismarckova vzoru politiku „cukru a biče“, vyvrcholila zákony o úrazovém a nemocenském pojištění dělníků z r. 1888. Velkostatkáři však zabránili tomu, aby oba druhy pojištění byly rozšířeny i do zemědělství. Dělníci usilovali i o zavedení starobního a invalidního pojištění, v r. 1907 bylo uzákoněno pouze pro tzv. soukromé zaměstnance ve vyšších službách. Systém sociálního pojištění dělníků tak zůstal značně nedokonalý.

V období dovršení průmyslové revoluce a za všeobecné a agrární krize vzrostla průmyslová „rezervní armáda“, jejíž hlavní složku tvořilo dělnictvo, které nemohlo nalézt pracovní uplatnění. Hlavním prostředkem k jejímu zmenšení se stala represe. V r. 1871 byl přijat postrkový řád, dle kterého osoba dopadená bez zaměstnání měla být dopravena postrkem do své domovské obce, a r. 1873 policejní trestní zákon proti tulákům (nový 1885). V letech 1874 – 1899 byl v Rakousku jako tulák odsouzen každý dvanáctý obyvatel. Teprve v průběhu 80. let začaly být zřizovány tzv. stravovací stanice, které měly poskytnout základní zabezpečení, příp. zprostředkování práce.

Sčítání lidu r. 1890 ukázalo, že pojem domova se u značné části obyvatel stal již pouhou fikcí. Z 1000 osob mělo domovské právo pobytu v Čechách r. 1869 724 osob, r. 1880 596 osob a r. 1890 jen 518 osob. Teprve r. 1896 přijala říšská rada nový zákon o domovském právu, který stanovil, že obec pobytu nemůže odepřít přijetí do domovského svazku státnímu občanovi, který se v ní po dosažení právní plnoletosti zdržoval dobrovolně a nepřetržitě po dobu 10 roků. Tíže chudinské péče se tím přesunovala z venkovských obcí na města.