Ženy a politika

Ženy a politika

Na přelomu století bylo z větší části vybojováno právo na ženské vzdělání a posledním bojem byla politická rovnoprávnost žen. Hnutí žen za politická práva mělo v 19. a 20 století podobu úsilí o získání volebního práva. V podstatě se nikde v Evropě ani v USA nesetkáme s vyslovením požadavku účasti žen na moci výkonné, přestože jsme se s některými těmito ženami v minulosti setkali: Isabela Kastilská, Marie Tudorovna, Alžběta Anglická, Kateřina Veliká či Marie Terezie.

Pádným argumentem pro neúčast žen v politice byla ženská citlivost a pasivita. Proto se prý žena nejlépe uplatní v mateřství.

České ženy jevily zájem o politiku jen ojediněle. Existovaly však výjimky: např. Kateřina Vilemína Zaháňská – patriotka a zapřísáhlá odpůrkyně Napoleona. Dopisovala si s Metternichem i hrabětem Josefem Vratislavem z Mitrovic. Zájem o politiku se objevuje v denících i korespondenci Pavlíny Schwarzenbergové, nebo u kněžny Františky Khevenhüllerové.

První politické projevy neurozených žen se zdají být z velké části spojené s polskou problematikou. Týkalo se to polské „Panny orleánské“, mladé dívky, která se v mužských šatech postavila do čela vojenského oddílu a snášela s ním válečné útrapy; nebo mlynářské dívky Anny Hlavasové, která ve mlýně ukrývala polské revolucionáře. Revoluce 1848 – 1849 poprvé nabídla českým ženám možnost politického vystoupení. Některé ženy se účastnily Slovanského sjezdu, revolučních agitací nebo i bojů na barikádách. Porážka revoluce neznamenala konec ženského zájmu o politiku. Tribunou bojovnic za ženská práva se měl stát časopis Ženské listy, který byl však více než krotký.

V podvědomí veřejnosti zůstávalo slovo „emancipace“ označením čehosi nepatřičného, slovem, za něž bylo vhodné se v slušné společnosti omluvit.

Čeští politikové se k ženskému hnutí stavěli dlouho negativně. Argumentem staročechů bylo tvrzení, že ohrožuje jednotný národní program. Ženská otázka chyběla všem politickým stranám. Teprve 1892 začal díky brněnské sociálnědemokratické organizaci vycházet Ženský list. Odezva byla však zpočátku zanedbatelná.

Ženské hnutí se výrazně aktivizovalo až v průběhu boje za všeobecné volební právo, teprve tehdy získalo výrazně politický charakter. První s požadavkem volebního práva pro ženy přišel Vojtěch Náprstek. Neuspěl. Trvalo několik desetiletí, než požadavek volebního práva pro ženy integrovala do svého programu první politická strana – sociální demokracie. Na sjezdu 1897 byl založen Ústřední spolek českých žen., který pojal emancipaci v celé její šíři, jako hnutí humanitární, ekonomické, politické a vzdělávací. Tiskovým orgánem se stal časopis Ženský svět, který informoval o světovém ženském hnutí, rozebíral ženskou otázku, problémy etické a lékařské.