Ženy a politika

Roku 1901 přesídlila redakce Ženského listu do Prahy a hned se časopis aktivně zapojil do boje za ženské volební právo. Podobný postoj zaujal pražský Ženský klub český, který sdružoval ženy z nejrůznějších vrstev a stavů. Koncem roku 1905 byl založen Výbor pro volební právo žen. Ten uspořádal několik veřejných schůzí a volal po ženském volebním právu.

Boj žen za volební právo v letech 1905 – 1907 nebyl v Rakousku příliš úspěšný. Jedno aktivum však přinesl: ženy získaly volný přístup do politických organizací. Ale v úsilí nepolevovaly. Jako první dosáhly volebního práva ženy ve Spojených státech, čtyři americké státy přiznaly ženám volební právo úplné. Následovala Austrálie, Finsko a Norsko. Nikoli Anglie, země slavných demonstračních akcí sufražetek. V Předlitavsku přistoupily ženy poprvé k volebním urnám na přelomu února a března 1908, při volbách do zemského sněmu. Ne všechny, pouze ty, které platily nejméně osm korun přímých daní. Některé politické strany toho využily a postavily na kandidátky ženy. Na prahu 20. století tak dostaly ženy příležitost práce v zákonodárných sborech, třebaže ne vždy mohly svůj mandát realizovat.

Na přelomu století se žena definitivně vymanila z předsudků, které ji zavíraly do zdí jejího příbytku. Mimo dům pracovaly např. učitelky, úřednice, písařky, telefonistky, lékařky, sociální pracovnice či prodavačky. Až na několik výjimek byla práce pro ženu ekonomickou nezbytností. Pokud se jí nabídla jiná možná zajištění – sňatek – stávaly se rády manželkami a ženami v domácnosti.

Doba francouzské revoluce sice patří do konce osmnáctého století, povahou je však bližší devatenáctému. Revoluce z roku 1789 přinesla i změny, jež zlepšily postavení žen. Tehdy se podařilo přijmout zákon o rozvodu, který umožňoval manželství rozvést, pakliže obě zainteresované strany souhlasily. Přijetí zákona mělo ten důsledek, že do konce osmnáctého století skončilo ve Francii rozvodem přibližně každé třetí manželství. To jen dokládá, jak byl tento zákon potřebný. A zákon o rozvodu nebyl jediným; v letech 1791 až 1794 Francie přijala řadu dalších zákonů, jež ženu osvobozovaly. Všechny včetně rozvodového potom roku 1799 změnil Napoleon tak, že se to vlastně rovnalo jejich zrušení.

Roku 1789 začaly vznikat ženské kluby, ale již v roce 1793 byly tyto aktivity zrušeny a Výbor pro veřejné blaho ženám výslovně zakázal vstupovat do vlády, požívat politických práv a sdružovat se v klubech. Po Napoleonově pádu a restauraci bourbonské dynastie protiženská politická linie zesílila a sami Bourbonové tlaky k návratu patriarchální společnosti osmnáctého století ještě zintensivnili.

V 30. letech 19. století nastal nový rozmach feministického hnutí. Souvisel s další revoluční vlnou. Roku 1832 založily Francouzky Jeanne-Desirée Verretová a Marie-Reine Guindorfová týdeník Svobodná žena. Propagovaly v něm rovnoprávnost v manželství, razily heslo „Raději celibát než otroctví“. Jejich hnutí nebylo úspěšné, půl roku nato časopis zanikl.