12. Spolecnost mezi bozim radem a spolecenskou smlouvou

Význam posílení měst

Města v Evropě přetrvávala od dob antiky, avšak byla značně oslabena. Situace se začala měnit od 10.-11. století, kdy města začala sílit a byla i nově zakládána. Z té doby známe tzv. komunální hnutí, tj. snahu měst bránit se proti příliš náročným světským i duchovním vrchnostem. V komunálních hnutích se města pokoušela - často úspěšně - vybojovat si vlastní samosprávu. Částečně proti městům byla zaměřena teorie trojího lidu, která v západní Evropě vznikala od 11. století. Podle této teorie existují ve společnosti tři základní složky, tj. lid, rytíři a duchovní, které mají přesně určené funkce a je hříchem pokoušet se toto rozdělení a určení měnit. I tato teorie se však ani mezi svými tvůrci nedočkala jednohlasného souhlasu. Objevil se např. rozpor, kdo má ve společnosti vůdčí roli. I když duchovní souhlasně tvrdili, že jsou to oni, rozhořel se přímo uvnitř jejich stavu zápas o hodnotu mnišstva a tzv. světského kněžstva (farářů apod.) Teorie trojího lidu vyjadřovala zhruba strukturu středověkého obyvatelstva. Později, s dalším rozvojem měst a diferenciací jejich obyvatel, se do popředí dostaly teorie jiné, které uznávaly více skupin a snažily se určit jejich místo a funkce ve středověké společnosti. Teorie trojího lidu byla obnovena ve 12. st. v souvislosti s počátky vývoje francouzského národního státu2. S rozvojem zemědělství i peněžního hospodářství rostlo také světské panství církve, která se postupně stala jedním z největších feudálů. Tento vývoj chápalo mnoho lidí jako zpronevěření se původním ideálům církevního života, tj. ideálu dobrovolné chudoby a demokratičnosti prvních křesťanských obcí. Proti tomuto ideálu se navíc stavěla skutečnost, že v průběhu vývoje došlo k rozdělení věřících na kleriky a laiky, přičemž i náboženská práva laiků byla omezována - ostatně také v souladu s teorií trojího lidu. (Např. existovaly církevní zákazy vlastnictví bible laiky.) Jako kritika těchto skutečností se čas od času objevovala kacířská hnutí. Ve 12. století tato hnutí vycházela z měst. Nejvýznamnější mezi nimi byla hnutí albigenských a valdenských. Hnutí albigenských se objevilo v jižní Francii (název má podle městečka Albi), která svou kulturou i hospodářstvím navazovala na skutečnost, že byla dlouho součástí římské říše a tím se lišila od Francie severní. Navíc, právě zde se projevil vliv katarského hnutí3, které albigenským předalo část svých charakteristik. Albigenští odmítali stát a světské instituce. Dělili lidi na dokonalé, kteří měli podobnou úlohu jako kněží v křesťanství a kteří žili přísně asketickým životem, a věřící. Věřící mohli vést celkem normální život. Ti, kdo s hnutím pouze sympatizovali, byli označováni jako posluchači. Hnutí albigenských posílilo autonomistické tendence v jižní Francii, proto se proti němu spojilo jak francouzské království (sever Francie), tak církev. Byla vyhlášena svatá válka a albigenští byli krutě potlačeni. V souvislosti s bojem proti nim vznikl roku 1215 dominikánský řád jako řád kazatelský. Dominikáni měli za úkol vyhledávat kacíře a snažit se je vrátit do lůna církve. V souvislosti s touto svou činností byli školeni především v argumentaci a jejich povinností bylo vzdělávat se. Také proto po určité době ovládli část univerzit. S jejich vyhledávací činností byl však také spjat vznik inkvizice. Přibližně z téže doby (1223) pochází také františkánský řád. I on reagoval na změny v tehdejší společnosti a byl určitým - byť nepřímým - způsobem spjat s hnutím valdenských. Valdenští jsou pojmenováni podle svého vůdce Petra Valdese (zemřel asi 1206). Vznik tohoto hnutí odpovídal vzrůstající kulturní úrovni měst. Měšťané se cítili nejvíce omezeni tím, že církev vyhrazovala způsob života, který byl pokládán za nejsvatější, pouze klerikům. Valdenští se pokusili o překlad bible do národního jazyka a dožadovali se povolení, aby mohli kázat. Obě tyto aktivity byly prohlášeny za kacířské. Odsouzení valdenství však nevedlo k tomu, že přání, která valdenští vyjadřovali, zmizela s nimi. Objevila se v aktivitě Františka z Assisi (1181/2 -1226), kterému se podařilo založit řád, jenž měl kazatelskou činností ve městech uspokojovat alespoň část požadavků jejich obyvatel na přiblížení se zbožnému životu. Františkánský řád nebyl na rozdíl od dominikánů řádem s přísnou disciplínou a někteří františkáni se pohybovali na hranici kacířství. Protože i františkáni, jako kazatelé, se museli vzdělávat na univerzitách, objevil se později určitý spor mezi univerzitami ovládanými dominikány (např. Sorbonna) a františkány (např. anglické univerzity).