12. Spolecnost mezi bozim radem a spolecenskou smlouvou

Poznámky: 1Součást tzv. pseudoisidorských dekretálií, tj. skupiny dokumentů, které se hlásily do období 7. st. a před ně, avšak byly ve své většině vypracovány později (v 8. století). Konstantinova donace zachycovala údajný akt, ve kterém císař Konstantin předal papeži i světskou vládu nad západní částí římské říše. Jako falsum byly pseudoisidorské dekretálie odhaleny za renesance Lorenzem Valou (1405/7-1457). 2Francouzské království tehdy totiž potřebovalo značné finanční prostředky jak na posílení administrativy a vojska, tak na luxusnější životní styl, který se tehdy zvláště při královských dvorech rozvíjel. Čerpal tyto prostředky od bohatých měšťanů - obchodníků a bankéřů, kteří si však v této souvislosti činili nárok na spolurozhodování o jejich využití. Tak se do vysokých královských úřadů dostali někteří lidé měšťanského původu, což vyvolalo nespokojenost šlechty, která tyto úřady chápala jako své "vlastnictví". Obnovení teorie trojího lidu mělo tedy odkázat měšťany tam, kam patřili, mezi lid. 3Kataři byli kacíři, jejichž vliv přicházel z východu Evropy. Sami navazovali na manicheismus, což bylo náboženské hnutí známé ještě v římské říši (přišel s ním do styku i Aurelius Augustinus). Manichejci se odvozovali od svého zakladatele, Babyloňana Manese (215/6-276). Manes zdůrazňoval absolutní protiklad mezi duchem a hmotou, světlem a tmou. Manichejci odmítali pokud možno jakýkoli styk s hmotou, tj. také většinu světských ustanovení. V nejradikálnějších formách odmítali dokonce i rodinu a plození dětí. Ačkoli byli krutě potlačováni, přežívaly myšlenky, které z manicheismu čerpaly, v dalších formách, především ve formě původně bulharského katarství a šířily se po celé Evropě. 4Analogicky Tomáš Akvinský chápe i zákony, které se objevují v přírodě. I pravidla, kterými se řídí příroda, jsou dána bohem a jsou přístupná lidskému rozumu. Člověk tak poznává boha z toho, co bůh stvořil. Důležité pro další vývoj je to, že se objevuje myšlenka zákonů daných přírodě bohem a člověkem poznatelných. Později, v 16.-18. století deisté přestanou uvažovat podrobně o vztahu mezi bohem a přírodou a soustředí se především na poznávání těchto zákonů. A Montesquieu podnikne analogický krok a bude ve společnosti hledat podobné zákony, jejichž objektivita by byla, stejně jako u zákonů přírodních, zakotvena v této božské zakladatelské činnosti.

Renesance a pojetí společnostiPojem renesance; renesance a reformaceV době středověku se pozvolna mění společenská, hospodářská a duchovní tvář Evropy. Rozdíl mezi Evropou katedrál ve 13. století a Evropou 7.-8. století je markantní. Impuls k nejpodstatnější změně však přichází ve 13. století ze severní Itálie, jejíž rozvíjející se města existují na území prosyceném památkami na římskou říši. Právě zde vzniká renesance chápaná jako obnovení - znovuzrození - antické kultury. Odtud se pak renesance šíří na všechny strany, takže o dvě století později zasahuje již celou Evropu. Končí v podstatě na přelomu 16. a 17. století, kdy je nahrazována v umění manýrismem a později barokem a ve filozofii a vědě počátky moderního myšlení. Ty ovšem podstatnou měrou navazují právě na to, co přinesla renesance. Renesance sama sebe chápala jako návrat k antice po "noci" středověku. Renesance na středověk navazovala jak v kontinuitě sociálního a hospodářského vývoje, který vytvářel materiální předpoklady pro rozkvět evropské kultury, tak v kontinuitě vývoje duchovního, jenž obnovoval vzdělanost. Středověká interpretace antiky se sice podstatně lišila od interpretace renesanční, přesto si však vznik renesance nemůžeme představit bez středověkého poznání děl starých autorů. Obnovení antiky se odehrálo v podmínkách, které se od antických značně lišily. Existovalo tu náboženství odlišné od antického a jistá kulturní jednota celé Evropy daná jak tímto náboženstvím, tak alespoň podobným hospodářským a sociálním vývojem na celém, nebo téměř celém, území. Během renesance došlo např. k počátku evropské expanze ztělesněné tehdy v objevných námořních cestách a ke vzniku knihtisku, jenž umožnil jistou demokratizaci literární kultury. 13.-17. století však není jen obdobím mohutného kulturního rozvoje připisovaného renesanci. Je také obdobím rozvoje náboženských hnutí, jež vyvrcholila vznikem a rozšířením reformace zejména ve střední a severní Evropě. Renesance a reformace jsou často kladeny do protikladu, avšak tento protiklad není absolutní. Uveďme si nejprve to, co renesanci a reformaci spojuje: l. Obě hnutí byla nesena podobnými sociálními vrstvami, tj. především měšťanstvem. V renesanci jde o bohatší vrstvy měšťanstva, reformace je do jisté míry lidovější. To souvisí i s věroučnými příkazy reformace, která zejména ve svém pozdějším vývoji reagovala na vznik knihtisku a rozvoj gramotnosti tím, že - v některých svých proudech - přikazovala, aby v každé rodině existovala bible a aby byla každý den používána, tj. aby se z ní četlo a aby se uvažovalo o jejím poselství. 2. Reformace ponižuje člověka tím, že zvětšuje vzdálenost mezi člověkem a bohem. Avšak tím, že to dělá "demokraticky", tj., že z tohoto ponížení nevylučuje klerus, který tak fakticky likviduje pokud jde o jeho prostřednickou funkci mezi člověkem a bohem. Navíc, zvětšená vzdálenost mezi bohem a člověkem je také zvětšená vzdálenost mezi bohem a přírodou, která je tak ponechána člověku, který ji může zkoumat svobodněji v tom smyslu, že už se nemusí příliš ohlížet na náboženské příkazy. (I to je ovšem jen relativní.) 3. Reformace a renesance vycházely filozoficky z téhož pramene, a to z platonismu. Byla to reakce na přesycenost scholasticky interpretovaným Aristotelem. Renesance však na antického myslitele navazovala více méně přímo, kdežto reformace si jeho vliv nechala zprostředkovat Augustinem. Zdůraznění odlišnosti renesance a reformace bylo zdůvodněno tím, že tato hnutí odlišně hodnotí člověka a jeho roli ve světě, případně vztah člověka a boha. Zatímco se renesance v triádě „svět - bůh – člověk“ na rozdíl od středověku, který preferoval boha, soustředila na člověka, reformace se i nadále zajímá především o vztahy mezi bohem a člověkem. Pro renesanci je tedy charakteristický humanismus. Zdůrazňuje pozemský život člověka, kterého chápe především jako tvůrce a poukazuje na to, že právě v této své kvalitě je člověk podoben bohu. Vzniká tak nová harmonie mezi bohem a člověkem, která je základem důstojnosti člověka. Renesanční myslitelé nebyli ateisty, ale při své interpretaci křesťanství vynechávali ty jeho aspekty, které jejich pojetí člověka nevyhovovaly. Např. se kladl jen malý důraz na dogma o prvotním hříchu a na důsledky, které z něho plynou. Příroda je chápána jako to, co bylo stvořeno bohem pro člověka, který v ní má šťastně žít. V této souvislosti se do jisté míry obnovuje i epikureismus. Tím, že renesance kladla větší důraz na pozemské hodnoty, vytvořila také nové pojetí společenského života člověka.