Filosofie německého idealismu 19.století

Filosofie německého idealismu 19.století

Johann Gottlieb Fichte-subjektivní idealismus=Subjektivní existence přírody
vycházel z Kantových názorů, byl ovlivněn Francouzskou revolucí, jeho filozofie teoreticky zdůvodňuje její ideály svobody, volnosti a rovnosti. Kritizuje Kantovu „věc o sobě“ a tvrdí, že celý svět je produktem činnosti „já“ – duchovního principu, který je jádrem všeho jsoucna. Zdůrazňuje princip aktivity a vysvětluje ho pomocí dialektické metody, známé později především z koncepcí Hegelových. Hlavním dílem jsou „Základy veškerého vědosloví“

-jeden ze zakladatelů berlínské univerzity
-na počátku všeho je myslící subjekt=JÁ, kt. sebe samo odlišuje od NE-JÁ(vše co nepokládáme za své já),klade sobě samému meze, aby je mohlo překonávat
Etika:buď nechat se pohánět věcmi-nebo jednat v souladu s podstatou JÁ+ mravní dokonalost neodměňuje Bůh jako u Kanta, je odměnou sama o sobě

F.W.Schelling-objektivní idealismus vychází z Fichteho, Spinozy, pak se odvrací, přiklání se k teologii obrátí F. teorii: příroda není produktem duch, ale duch je produktem přírody, vyděluje se z ní a svým jednáním vůči ní se k ní opět navrací
je ovlivněn německým romantismem (romantičtí básníci), Kantem a Fichtem. Později se od těchto zdrojů odklání ke konzervativním a nábožensky mystickým názorům.

Zatímco Fichte chápe přírodu jako prostředek k sebeuskutečnění duchovního „já“, jako překážku, kterou si „já“ vytváří pro svou činnost, Schelling přiznává přírodě objektivní existenci, nezávislou na lidském vědomí. Jeho filozofie není budována ani jako teorie čistého subjektu, ani jako teorie světa objektů. Základem je princip, který je zároveň objektivní i rozumový. Příroda a duch jsou dvě stránky téhož.

Objektivní existence přírody

příroda=jednotný celek, prvo-síla, spojení subj.+obj.,hmoty a ducha
filosofie dějin:jsou projevem nutnosti-směřují k pokroku svobody-jednotlivec urychluje nebo zpomaluje nutnost

Georg Wilhelm Friedrich Hegel-absolutní idealismus
pocházel ze Stuttgartu, stal se představitelem německého myšlení a „státním filozofem“ Pruska. Je to poslední filozof, který se vyjadřuje ke všemu. Utvořil poslední velký systém ,který je založen na Dialektice a idealismu „Co je základem světa ?“ => myšlenka (Idea), která je v každé věci a je rozumem pochopitelná a svět je prostor, ve kterém se seberozvíjejí ideje.

Jeho filozofie je ovlivněna Fichtem (vývoj duchovního „já“) a Schellingem (identita ducha a přírody) a je založena na dialektickém principu. Podstatou všeho je světový rozum (duch), jehož vývoj je totožný s vývojem světa. Vývoj probíhá ve třech stupních – triádách. Výchozím stavem jsou vnitřní rozpory. Jednotlivé protikladné stránky se rozvíjejí, nejprve jeden protiklad (ukáže se jako jednostrannost), pak druhý pól, který ho má překonat. Ale i ten musí být překonán a oba póly se musí sjednotit a stávají se výchozím stavem dalšího vývoje (teze /MYŠLENKA/ -antiteze /Opak myšlenky/ - synteze /spojení kladu teze a antiteze/).