Filosofie německého idealismu 19.století

Př.: teze – vše je život; antiteze – existuje osud v životě; synteze – láska, dodávající harmonii

Vývoj tedy podle Hegela probíhá jako seberozvíjení ducha (absolutní ideje). V prvním stádiu, které filozoficky zkoumá logika, je duch sám sebou (existuje ve formě čistého myšlení). Tento stav je vývojově popřen druhým stádiem, v němž se duch projevuje jako svůj protiklad („jinobytí ducha“) – vzniká příroda, kterou zkoumá filozofie přírody. Ve třetím stádiu je jinobytí ducha (příroda) popíráno (negováno) návratem ducha k sobě samému. Tomuto stádiu vývoje absolutní ideje se věnuje filozofie ducha. Duch, který negací překonal svůj protiklad (přírodu), se projevuje ve třech stupních:

1. jako subjektivní duch – individuální vědomí člověka, v němž si duch poprvé uvědomuje sebe sama.

2. jako objektivní duch – souvisí se vznikem rodiny, společnosti, státu

3. jako absolutní duch – definitivní navracení ducha z jinobytí – projevuje se uměním, náboženstvím a filozofií.

Předpoklady k poznání světa jsou dány vytvořením společnosti. Tím vzniká objektivní duch a postupně se rozvíjejí formy (právo, morálka, stát), v nichž lidstvo dospívá k poznání, že rozum je základem všeho a vytváří předpoklady pro absolutní sebepoznání ducha.

Hegel formuloval tři zákony dialektiky existence protikladů (převzali Marx a Engels):

1. zákon jednoty a boje protikladů

2. zákon přechodu kvantity v kvalitu – když překročí kvantitativní jevy určitou míru, vzniká nová kvalita.

3. zákon negace, negace – dává negaci pozitivní význam, nejde jen o ničení, odstraňování, ale negace uskutečňuje něco nového.

Jeho filozofie dějin chápe dějiny jako účelné naplňování zákonitého vývoje ducha, který jedná prostřednictvím jedinců, kteří se mnohdy domnívají, že jejich činnost je výsledkem jejich vlastní vůle. Ve skutečnosti pouze naplňují historickou nutnost (lest rozumu). Z tohoto hlediska Hegel hodnotí všechno, co historicky existuje, za rozumné, protože jinak by to nenastalo.

Hegelův velký filozofický systém se stal východiskem řady filozofických názorů kritických i souhlasných (starohegelovci, mladohegelovci, Marx aj.).

Hlavní Hegelova díla jsou „Fenomenologie ducha“(protiřečí si: absolutní duch = nejlepší; negace,negace = spirála, která nekončí) „Dějiny filozofie“, „Věda o logice“, „Základy filozofie práva“ atd.

Motto: „Vše, co jest rozumné, je skutečné a co je skutečné, jest rozumné.“

„Podstatou člověka je svoboda“

L. Feuerbach – Hegelův žák, který se však rozešel s idealismem (kritizuje Kantovu „věc o sobě“ i Hegelův idealismus, zároveň s tím odmítá i jeho dialektiku) a vytváří materialistickou koncepci. Jediné reálné bytí je příroda, člověk je jejím nejvyšším výtvorem. Myšlení není závislé na člověku, ale souvisí se změnami (s materiálními procesy), které probíhají v lidském organismu. Nikoliv tedy abstraktní já, ale člověk je vlastním nositelem rozumu. Toto antropologické pojetí přenáší i na kritiku náboženství v díle „Podstata křesťanství“. Představa Boha je podle něj především lidským výplodem, je produktem sebeodcizení člověka, v němž chce uspokojit svá vlastní přání (touha po dokonalosti). Na druhé straně splývá s bohem celá příroda. Náboženství ústí jednak v rozumu, jednak v srdci člověka (svými názory ovlivnil výrazně Marxe a Engelse).