12. Spolecnost mezi bozim radem a spolecenskou smlouvou

Tomáš AkvinskýVe 12. a 13. století se začaly objevovat zárodky národních států a panovnické dynastie posilovaly svou moc. Ve městech byly zakládány univerzity. Nová společnost, která v té době v Evropě vznikala, byla diferencovanější než společnost raného středověku. Hospodářská aktivita a posílení peněžního hospodářství vedly k vytváření nových vrstev lidí s novým postavením, kulturní úrovní a zájmy. Takto diferencované společnosti už nevyhovovala teorie postavená na zjednodušeném augustinianismu. Bylo potřeba teorie, která by zachytila současný stav společnosti a odpověděla na otázky, které si tato společnost kladla, ať se už tyto otázky týkaly vztahu člověka a boha, člověka a přírody nebo mezilidských vztahů (např. celý komplex problémů související s peněžním hospodářstvím). Dosavadní scholastika se opírala především o Aristotelovy spisy logické. Prostřednictvím Arabů a díky zlepšenému jazykovému vzdělání se však dostávala do styku s dalšími jeho pracemi. Objevila se tedy snaha přizpůsobit Aristotelovu metafyziku (ale i teorii společnosti) vládnoucímu náboženství. Po několika ne zcela úspěšných pokusech zvládl tento úkol dominikán Tomáš Akvinský (1225/6-1274), který byl později prohlášen za svatého. Tomáš Akvinský po sobě zanechal mnoho děl, z nichž nejvýznamnější jsou Summa teologická (Summa theologiae) a Summa proti pohanům (Summa contra gentiles). Ve své filozofii vytvořil hierarchický model vesmíru, ve kterém přibývá dobra ve směru vzhůru po linii: hmota-> rostliny a živočichové--> nehmotné bytosti (andělé). To je linie stvořeného. Nad tím spočívá bytí, které je od této linie zásadně odlišné, nestvořené a tvořící, tj. bůh. Hierarchie popsaná ve světě stvořeného má podle Tomáše Akvinského svou analogii ve společnosti. Tam jde o hierarchii stavů, nad nimiž existuje ještě církevní hierarchie. Společnost je řízena právem. Zde Tomáš Akvinský také uznává několik rovin: 1. Věčné právo, které je božské a je také známo jen bohu. 2. Přirozené právo se odvozuje od božského, projevuje se jako rozumné uspořádání a je přístupné lidskému rozumu. Teoreticky by spravedlivá společnost mohla být založena na tomto typu práva4. 3. Protože je však člověk slabou a hříšnou bytostí, nedokáže se přirozeným právem řídit, a proto potřebuje pozitivní (psané) právo, které je už vybaveno sankcemi za své porušení. Pozitivní právo je správné a spravedlivé jen tehdy, je-li v souladu s přirozeným, a tedy i božským právem. Pokud tomu tak není, je třeba danou formu pozitivního práva odmítnout. V teorii společnosti se Tomáš Akvinský držel Aristotelových názorů. Odmítl starší teorii o prvotní rovnosti lidí, i když v této souvislosti musel zrelativizovat i význam prvotního hříchu. Vycházel z přesvědčení, že člověk je tvor společenský. Proto potřebuje ke své existenci stát. Jen životem ve společnosti a ve státě se může člověk přiblížit bohu. Proto Tomáš Akvinský připouští i nutnost uznávat i pohanský stát. Potřeba vlády vyplývá pro Tomáše Akvinského z přirozené nerovnosti lidí. Na ní je založena i oprávněnost feudální hierarchie. Vládnout mají vynikající jednotlivci, kteří jsou vybavení smyslem pro spravedlnost. Poslouchat takovou vládu je příkazem jak božského, tak přirozeného práva. Jiná situace nastane, jestliže vládce porušuje příkazy božského práva. Potom Tomáš Akvinský připouští možnost vzpoury a svrhnutí vládce. Upozorňuje však na to, že lidé, kteří se do takového podniku pustí, musí uvážit, zda vzpoura nepřinese anarchii, která bude ještě horší než špatná vláda. Tomáš Akvinský připouští existenci soukromého vlastnictví a otroctví a odvozuje je z přirozeného práva. To bylo v jeho době něco nového. Tradiční středověké teorii společnosti byl Tomáš Akvinský poplatný tím, že neuznával suverenitu národního státu. Byl přívržencem názoru, že všichni světští panovníci jsou vazaly papeže a odvozoval jej od tradičního názoru o převaze duchovní (a věčné) moci nad světskou (a dočasnou).