Filozofická antropologie

Obecně

Dosavadní filozofické koncepce člověka nedokázaly najít tu správnou rovnováhu: buď přeceňovaly stránku iracionální (jako existencionalismus) či dokonce pudovou (jako Schopenhauer a Nietzsche), nebo naopak stránku rozumovou a spekulativní, což vedlo k tomu, že člověk se stal pouhým nástrojem vývoje jakéhosi abstraktního principu nebo absolutna (subjekt u Descarta, vědomí u Hegera). Pokusy o „zpředmětnění“ lidského jednání, o jeho posazení do přírody a společnosti vyzněly také jednostranné: marxismus zajímal produkující člověk jen jako proletář, Feuerbach zkonstruoval smyslovou bytost, uzamčenou v jejím vlastním čití.

Seriózní disciplína, která se hodlá zabývat člověkem, se musí pokusit uchopit ho v celku: v jednotě jeho živočišné i duchovní existence, a to znamená také v celku jeho vztahů ke světu a společnosti. Bylo by potřeba respektovat mnohovrstevnost lidství a porozumět mu právě jako bytosti, která má také mnohovrstevnaté potřeby, nároky a zájmy. Pojímat člověka jednotně znamená i jinak nahlížet na rozsáhlou duchovní sféru lidské existence: na kulturu a techniku, obecně na celou civilizaci. Pokud by se ovšem podařilo najít harmonii mezi lidskou přirozeností, její kulturní a technickou oblastí a přírodou, mohlo by to mít praktický dopad na řešení soudobých problémů lidstva. Takto pojatá filozofie člověka by tak ovšem mohla vytvořit i úspěšný metodický základ pro další příbuzné disciplíny, které se často rozvíjely samostatně: sociologii, psychologii, politologii apod.

Filozofická antropologie

Filozofická antropologie je filozofická disciplína, která se ptá na povahu člověka v celku a na jeho místo v přírodě. Zkoumá přitom komplexně biologickou, duchovní i kulturní stránku lidské existence a tím se liší jak od dílčích věd (biologie, psychologie, sociologie), tak od četných předchozích filozofických konceptů. Rozvíjí se ve 20. a 30. letech 20. století a mezi její nejvýznamnější představitele patří Max Scheler, Arnold Gehlen a Helmuth Plessner.

M. SCHELER

- narozen 1874 v Mnichově, studoval medicínu a filozofii

- je považován za zakladatele fil. Antropologie

- díla: Formalismus v etice a materiální etika hodnot

Podstata a formy sympatie

Postavení člověka v kosmu

Schelerovo uvažování o člověku má dvě vývojové etapy. V první z nich si všímá více člověka z hlediska etiky, v druhé z hlediska jeho postavení ve světě a v řádu organismů .

Řád lásky

Dříve, než je člověk ens cogitans (poznávající jsoucno), je podle Scheler ens amans (milující jsoucno). Zaměřím-li se na nějaký předmět, který chci poznávat, předpokládá to, že jsem jím byl nějak upoután (už třeba jenom tím, že jsem k němu otočil hlavu). To je ale jistě projev nějaké prvotní náklonnosti, nějaké sympatie, lze říci snad i lásky. Láska je emocionální vztah, v němž je teprve umožněno jakékoliv další zaměření k jsoucímu. Na ně pak teprve může navazovat poznání. Láska je zušlechťující a tvořivá aktivita, probouzí chtění a poznávání, je matkou ducha a rozumu. Je ovšem neustále neukojena, trvale usiluje o to, co nemá, a proto může být uspokojena jen nekonečným statkem – Bohem.