Filozofická antropologie

Scheler tak připisuje lásce ontologickou hodnotu. Láska je vztah určitého jsoucna k jinému jsoucnu. Síť takových vztahů představuje v rámci dané struktury vztahů určitý řád. Scheler mu říká ordo amoris (řád lásky). Tento řád lásky předznamenává také každému člověku jeho individuální určení, vytváří prostorový i časový rámec pro to, co ho (a jen jeho) může osudově potkat.

Z těchto Schelerových myšlenek je zřejmé, že realita neexistuje jako souhrn nějakých prostě jenom daných jsoucen. Všechno, co jest, má své místo v řádu lásky, má tedy svou vlastní hodnotu. Věci nelze poznávat, aniž by zároveň nebyly nějak prožívány jako zajímavé, cenné, příjemné atp. Hodnota není něco, co jsoucnům uděluje až lidská činnost, není něčím subjektivním ani historicky proměnlivým: hodnota je stránka samotného bytí.

Člověk a kosmos

Náčrt nové antropologie provedl Scheler v útlém spisku Místo člověka v kosmu.

Scheler nejprve vypočítává ta vlastnosti člověka, kterými se liší od ostatních organických živočichů, které však ještě nepředstavují to podstatné, co ho činí svébytnou bytostí. Jako ostatní živočichové má člověk jednak souhrn objektivních vlastností (pohyb, seberozlišování, sebeutváření), jednak souhrn vlastností niterných.

Čtyři stupně: 1. sféra prostého puzení – lze ji přisoudit už i rostlinám. Puzení je naprosto

nevědomé – až poté, co naráží an odpor vnějšího světa a musí ho překonávat, jsou mu dány záchytné body pro sebereflexi.

2. instinkt – je vrozený a dědičný, představuje nedělitelnou jednotu předvědění

a jednání a je nositelem předrozumové hodnotové

orientace.

3. návykové chování – vzniká ze schopnosti živých tvorů opakovat ty pohyby,

které dosud vedly k úspěchu, a kumulovat je do

asociační paměti, důležité k tomu, aby v každém

jednání bylo dosaženo praktického úspěchu.

4. praktická inteligence – je dalším rozvojem návykového chování.

- ta je schopna volby a rozhodnutí s ohledem na

okamžitý vývoj situace a umí se dokonce oprostit od

dosavadní návykové zkušenosti tím, že člověka drží

v neustálé otevřenosti k novým podnětům.

Podle Scheler je podstata člověka vymezena něčím, co se zásadně liší od společných znaků se zvířaty a to něco je duch. Duch se umí odpoutat od závislosti na organickém prostředí. Člověk je schopen předměty svého zájmu vyjmout z konkrétního času a prostoru a jejich potřebu oddálit.

Představy předmětů mohou být v duchovních výkonech dále proměňovány v samotné útvary. Ty mají tu vlastnost, že mohou existovat odloučeně od věcí. Tak se utvářejí ideje. Ideje jsou výsledkem jistého odskutečnění světa, jsou dokladem naší schopnosti zříci se věcí jako pouhých center odporu a učinit je předmětem aktivit, které se už na prostý pud neváží. Člověk se tak stává pánem situace: určuje čas a místo svých aktivit a vysvobozuje se z bezprostředního diktátu přírody.