17. Které jevy a období českých dějin vyzdvihovala politika a proč

• Bertold Bretholz (1862-1932)

Protičesky orientovaný brněnský archivář. Účastnil se edičních prací na Monumenta Germaniae historica a jako pokračování po svém předchůdci Dudíkovi vydával Dějiny Moravy. Objevil některé nové Bočkovy padělky. Rozvinul dosavadní domněnky o setrvání zbytků germánského, markomanského osídlení v českých zemích do příchodu slovanských kmenů v důslednou protikolonizační teorii. Podle ní byly české země od nejstarších dob českoněmecké a ve 13. stoletní žádní noví němečtí kolonisté do země nepřišli. Českému národu se vedlo dobře a byl na vzestupu dokud měli Němci v zemi vedení a dokud s nimi Češi žili ve shodě. Když se Češi postavili proti jejich nadvládě (husitství) ocitli se v úpadku bělohorském a následujícím. Vydal také edici materiálu pro středověké dějiny moravských židů.

A/ historikové husitského věku:

• Rudolf Urbánek (1877-1962)

Historik zejména poděbradského věku. Vyniká věcností a důkladnou heuristikou a kritikou všech dostupných pramenů. Pokusil se literárně zachytit dějiny hnutí Omladina. Později se orientoval na poděbradskou dobu, Věk poděbradský. Jiří směřoval k panovnickému absolutismu a jeho životním cílem je uzavřít husitskou revoluci, uvést ji ve smír se světem a zaručit zemi mír. Dějiny pojímá personalisticky. Nedosahuje literárně umělecké úrovně, ale dílo působí nepřehledně, příliš se větví. K české pověsti královské – postihuje hodnotu a funkci kolektivního psychologického jevu lidové víry v příchod krále, který pomůže lidu z jeho bídy. Vcelku ojedinělá studie své doby. V porážce husitských polních vojsk vidí tragické neštěstí, neboť polní vojska byla představiteli nejlepších tradic husitství. Nepřejímá však Palackého v tom, že by u Lipan byla poražena česká demokracie. V husitství lze mluvit nanejvýš o demokratických tendencích.

• František Michálek Bartoš (1889-1972)

Historik husitského věku. Sledoval husitskou publicistiku, propagandu, ohlas a vliv husitského učení v evropském (německém) prostředí. Obracel se proti Pekařovým názorům (vnímá ho jako největšího odpůrce husitství) ale i proti novodobým obhájcům Rukopisů. O husitství napsal trilogii v jejímž popředí jsou politické a náboženské dějiny doby a vynikající osobnosti jako rozhodující dějinní činitelé. Má detailní pohled na události v chronologickém sledu, čímž ale pomíjí sociální vlivy. Pohled na dějiny se drží individualismu. Husa vykreslil jako revolucionáře. Husitskou revoluci hodnotí jako přestavbu českého státu k demokratizaci.

• Jan Slavík (1885-1978)

Kritik svých učitelů Bidla a Pekaře. Orientace na české a ruské dějiny, zvláště na revoluční okamžiky. Vedle historického faktu bylo pro něj důležité historické myšlení. Stal se kritikem gollovské historiografie. Šlo mu o to jak se představa o minulosti vytváří, jak je podmíněna přítomností a celou strukturou poznatků se kterými historik jako člen nějaké společnosti přichází ke studiu. Chce zjistit obecně genezi revoluce, určit její vývojové fáze, zákonitosti a důsledky, tj. obecné zákony minulosti proti gollovskému vidění dějin jako konkrétnímu procesu. Přijímá z marxismu výklad o třídní a hospodářské podstatě bojů a o determinaci lidského myšlení rázem výrobních prostředků. Nesouhlasil s koncepcí jednotných dějin Slovanstva jak je prosazoval Bidlo. Národní dějiny nevnímá jako souhrn příhod, nýbrž jako vnitřní zdokonalování národa v souvislosti s povšechným vývojem evropského lidstva.