17. Které jevy a období českých dějin vyzdvihovala politika a proč

- další představitelé tzv. střední historické generace: František Hrubý (problematika Bílé Hory), Karel Stloukal (16. a 17. století, Rieger, Palacký), Josef Borovička (protireformace, Palacký), Jan Hanuš Opočenský (protireformace, politické dějiny 19. století), Hugo Traub (politické dějiny 19. století), Jaroslav Prokeš, Milada Paulová, Josef Kandela, Jaroslav Papoušek …

C/ dějepisci hospodářských a sociálních dějin: sociální a hospodářské reformy po světové válce vedly k většímu zájmu historiků o sociální a hospodářské dějiny, nutné získat hospodářské znalosti.

• Česká historiografie za války a po roce 1945

Nastávalo systematické vyhlazování paměti i národního vědomí, na školách ustalo vyučování národním dějinám. Objevili se kolaborující tendence vyvrátit ideu českých národních dějin, formulovanou Palackým a Masarykem (střet češství a němectví, vznik čsl. státu jako dovršení tisíciletého zápasu…) a označit ji jako „český mýtus“. Zastaven tisk historických periodik včetně ČČH - důsledkem nová vlna českého historismu a příklon ke slavné české minulosti. Obrovské následky měla dedikace českých duchovních elit, mezi nimiž byli přední historikové (vězení, popravy, konc. tábory). Např. po návratu z Terezína zemřel K. Krofta a Osvětimi se sebevraždou vyhnul B. Mendl.

Po skončení války došlo ke znovuotevření vysokých škol, obnovená byla univerzita v Olomouci. Po roce 1948 byli vypuzeni z univerzit poslední historikové, pamatující Gollovo působení. Ve výběru nových učitelů vítězila politická hlediska, na všech pracovištích se zaváděla doktrína historického a dialektického materialismu.

První vlnu čistek přečkali relativně nejlépe badatelé, kteří se nezabývali moderními dějinami, neangažovali se politicky a dočkali se uvolnění v 60. letech – František Roubík, Karel Kazbunda, Václav Žáček…Po roce 1948 se proměnila historiografie v nástroj propagandy. V 60. letech došlo k vystřízlivění, ovšem 70. léta znamenala návrat k marxistické doktríně. P politických prověrkách musela z univerzit odejít řada historiků, mnoho jich nesmělo publikovat.

Znaky marxistických historických děl:

• Převaha prací prorežimových historiků, jen přehodnocovali „buržoazní“ literaturu

• Jednotné schéma: odsouzení dosavadní literatury, odvolání na citáty marxistických klasiků (Marx, Lenin, Gottwald, Stalin…), na ty násilně naroubována historická fakta

• Literární styl: frázovitost, agitační a vojenské výrazy, pevné slovní obraty (třídní boj)

• Uniformita, vulgarizující přístup, komunistická ideologie

• Napadaní myšlenek Pekaře, Masaryka, Golla a jeho žáků

• Pobělohorská doba považována za období temna (J. Kočí, A. Klíma)

• Oslava husitské revoluce (J. Macek, F. Kavka)

• Neobjektivní stranická kritika Masaryka, Beneše a období první republiky (protiburžoazní pojetí)