Epigrafika, její historie + edice

Epigrafika

- Epigrafie = věda o nápisech, základem slovo epigrafé = nápis

- jen němčina má jako obvykle svůj vlastní název Inschriftenkunde

= věda o nápisech, jimiž se rozumějí všechny texty, které byly ryty, tesány, odlévány, řezány, modelovány, páleny či přímo malovány na nejrůznějších archeologických či jiných nepaleografických látkách mimo papyrus, voskové tabulky a kůru stromů – text je napsaný nepaleografickou psací látkou

- jsou z ní vyloučeny všechny texty, které jsou předmětem studia dalších pomocných věd historických

- výjimku tvoří paleografie, která má zásadně vztah ke všem psaným textům

- specifickým rysem epigrafiky je, že značná část nápisů má prokazatelný původ, nebo je dosud uložena na svých původních či blízkých místech

Dvě funkce uplatnění:

1. správná interpretace a zařazení textů nápisové povahy, aby jich bylo možno užít jako spolehlivého historického pramene

2. jako samostatný obor sleduje samostatný vývoj jednotlivých typů nápisů v jejich nejširších souvislostech, tzn. vztah k nosičům a to jak vnější jevovou stránkou, tak i jejich obsahovou vnitřní stránkou

Starověká epigrafika

- nejvíce prozkoumaná, k jejímu největšímu rozmachu došlo v 19. století

- začaly se objevovat velké ediční korpusy, kritické studie i rozsáhlé příručky

- zájem o ni neupadá ani dnes – stálé archeologické vykopávky přinášejí nové poznatky a informace a stavějí dosavadní znalosti leckdy do nového světla

- má největší kvantitativní a kvalitativní význam v převaze nápisového materiálu nad jinými písemnostmi, někdy je pramenem jediným

*Prosopografie = věda, která se zabývá životopisnými daty osob uvedených v nápisových textech

- výsledkem jejího výzkumu jsou katalogy osob, rodů hodnostářů či úředníků apod.

- obsahují řadu genealogických dat a seznam úřadů a hodností, kterých určitá osoba za svůj život dosáhla

Křesťanská epigrafika

- zabírá poslední století starověku a několik prvních staletí středověku – nelze ji považovat za samostatný celek v širším kontextu, ale pouze za část dvou velkých epigrafických celků chronologických, mezi nimiž je ovšem plynulý přechod

Středověká a novověká epigrafika

- ve srovnání se starověkou epigrafikou máme daleko méně pramenů a materiál, se kterým se pracuje je v některých skupinách naplněn falzy

- Nápisové památky z tohoto období mají některé přednosti:

1. Nově dochovávají znění originálu (nejsou tedy znehodnoceny interpretací zprostředkovatele)

2. Jsou velmi přesně místně ba i chronologicky fixovány (často se ale plete datum vzniku nápisu a datum na něm vzpomínané události)

3. Důležitý výchozí materiál pro další studium, a to i příbuzných oborů, zejména dějin umění

- Chronogramy = jsou to pamětní nápisy především na stavbách, které součtem hodnot svých zvýrazněných písmen v římském počítání podávají datum příslušné události