Česká moderní historiografie

Česká moderní historiografie

V českém prostředí působila nejoriginálnější osobnost české moderní historiografie mimo univerzitu - Jan Slavík (1885 - 1978). Mohl vydat své největší dílo Vznik českého národa až po válce. Byl především soustavným kritikem Pekařových názorů na českou dějinnou filosofii a navazoval na Masaryka. Byl i výjimečným znalcem moderních ruských a sovětských dějin. Obviňoval české historiky z konzervativnosti, ale jeho výzvy k seznámení se s marxismem nepřinesly metodické oživení. Jeho syntéza českého středověku měla blízko k pojetí dějin jako dějin společnosti, ale nevyhnula se schematizaci, doprovázející všechny sociologizující koncepce historické vědy.

Představitelem protikladného přístupu byl Pekařův vzdělaný žák Zdeněk Kalista (1900 - 1982). Navazoval na tradiční proudy v německém idealistickém myšlení. Ty kladly v historické noetice důraz nejen na historikovu erudici a kritičnost, ale i na vcítění, porozumění, pochopení, na schopnost pronikat k minulosti přímou cestou, jdoucí až k intuici. Pekařovo porozumění pro katolickou a konzervativní tradici českého duchovního vývoje Kalista dovedl k apologii i glorifikaci katolické tradice. Odcizovalo jej to obecné představě o průběhu českých dějin, ale byl to i důkaz, že si česká historická věda může dovolit takové rozrůznění.

Proti Kalistově inspiraci byl Otakar Odložilík (1899 - 1973) spojen s anglosaským a protestantským vědeckým světem. Dvojí působení v exilu mu umožnilo seznámit se s modelem tamějšího vědeckého projevu. Jako nástupce V. Novotného pokračoval v jeho tematickém a ideovém zaměření, ale těžisko přenesl do doby poděbradské. V cizině vzniklo jeho největší dílo o Jiřím z Poděbrad. Tak vznikal první typ českého moderního vědeckého narativního diskursu. Druhý, analytický, uskutečňoval medievalista Rudolf Holinka (1899 - 1953).

Všechny tyto náběhy byly zmařeny roku 1948 s přeměnou institucí, požívajících dosud svobody bádání, na učiliště, produkující služebníky státní ideologie, marxismu. Za jediný filosofický systém a vědeckou koncepci byla prohlášena primitivní doktrína, s níž musely být v souladu všechny poznatky. Pokud nebyly, nebyla ani věda vědou. Objektivita vědy byla popřena, pravé poznání bylo jen to, jež bylo v zájmu dělnické třídy a jejích vykladačů. Společenské vědy přestávaly být vědami. Pro osobnosti, které se v minulosti vyznačovaly kritickým vztahem k takovému pojetí vědy, nebylo místo ve vědeckých ústavech. Ti, co chtěli přežít, se přizpůsobovali.

Českému dějepisectví byla tak dopřána necelá tři léta ke svobodnému rozvoji. Ta nestačila na zaplnění mezer, které způsobila přirozená úmrtí nebo okupační teror. Historická obec vyšla z války s nenahrazenými a nenahraditelnými ztrátami, čekaly však ztráty ještě zhoubnější. Představa, že další vývoj povede ke stabilizaci, byla klamná a politický vývoj se promítal i do kultury a vědy. Připravoval se nástup marxistické ideologie, ale sjezd historiků v roce 1947 ukázal, že jeho stoupenci jsou nepočetní a málo významní, aby vědecky imponovali. Příležitost našli až v roce 1948. Mocenský zásah a podřízení vědeckého poznání a projevu znamenaly konec svobodné vědy a vytvoření institucí tlumočících zájmy komunistické doktríny. Odchylky od dogmat nebyly trpěny a ti, kdo se odvážili pochybovat, byli umlčováni. Tak bylo postiženo dílo historika východních dějin Josefa Macůrka (1900 - 1992). Z vysokých škol byly bezprostředně vypuzeny osobnosti, které nezaručovaly, že budou vychovávat v duchu marxismu, prohlášeného za státní doktrínu. Jejich místa zaujali organizátoři čistek, a to s důsledkem poklesu úrovně vzdělání a vědecké kvality. Po nich následovaly čistky mezi studenty. Přijímání na vysoké školy bylo v rukou stranických orgánů podle tzv. třídních hledisek. Tradiční obraz českých dějin byl nahrazován schématy o třídě ekonomických formací, třídních bojích a determinaci dění ekonomickými faktory. České dějiny byly degradovány na epizodu boje světového proletariátu. Trvalo dvacet let, než se mezi mladými historiky objevily příznaky regenerace historického myšlení.