Církev a stát v letech 1700 – 1914

Kromě toho se předsevzal zrušit kontemplativní kláštery, které byly podle názorů osvícenců neužitečné, a ponechat pouze ty, které se věnují pastorační činnosti, školství, zdravotnictví nebo sociální péči. (Z tehdejšího počtu asi 2000 klášterů jich zrušil asi polovinu). Z majetku zrušených klášterů vytvořil nadační majetkové podstaty, zvané zemské náboženské fondy, které měly sloužit výlučně potřebám církve, k níž zrušená řeholní společenství příslušela.

Vydal patent v oblasti manželského práva, který upravil věci z hlediska občanské smlouvy, ale ponechal církevní formu uzavírání sňatku. Manželské spory odňal z kompetence církevních soudů a přidělil je soudům světským.

Ve Francii došlo ke změnám v souvislosti s Velkou francouzskou revolucí. Ještě před jejím vypuknutím byl vydán patent, který dovoloval beztrestně žít podle své víry. V článku 10 Prohlášení práv člověka a občana byla vyhlášena svoboda svědomí a vyznání. Brzy se však francouzská revoluce obrátila proti církvi - došlo k vyvlastnění církevního majetku, rušily se řády a kláštery, které nesledovaly humanitní cíle. Byla vypracována nová organizace francouzské církve – bylo zřízeno 10 arcibiskupství a v každém departmentu po jednom biskupství. Biskupové a faráři měli být voleni lidem. Spojení s Římem bylo přerušeno.

Vláda direktoria vyhlásila v r.1795 neutralitu vůči náboženství a zavedla ve Francii jako v první evropské zemi odluku církve od státu. Byl odstraněn kalendář, bohoslužba byla zrušena, kostely zavřeny. Kněží byli pronásledováni

O smír s papežským stolcem se pokusil Napoleon, který vrátil církvi částečně její práva, byla povolena volnost kultu a svoboda kněžím. V konkordátu s papežem z roku 1801 uznal katolické náboženství jako vyznání většiny francouzského obyvatelstva. Podle konkordátu měl první konzul, stejně jako dříve francouzský král, právo jmenovat biskupy. Stát se zavázal platit mzdu duchovním náhradou za zkonfiskovaný církevní majetek. Napoleon však vzápětí konkordát jednostranně doplnil o 77 organických článků (1802), které zesilují podřízenost církve státu. Roku 1804 se Napoleon prohlásil za císaře a dal se od papeže Pia VII. pomazat. V roce 1808 však obsadil Řím a rok poté připojil církevní stát k francouzskému císařství a papeže internoval. Následně pak svolal národní církevní koncil proti papeži, ale biskupové, kteří se ho zúčastnili, zůstali loajální vůči papeži. V r.1813 byl uzavřen nový konkordát, kde byly potvrzeny ústupky biskupům a papež měl přijmout Avignon za své sídlo, ale protože úmluvu předčasně vyhlásil, aniž by byla ujednána a posouzena kardinály, papež všechan ujednání odvolal.

Napoleonův pád znamenal pád systému, který mířil k ovládnutí celé církve k restituci systému, jaký byl za dob císařství byzantského. Na Vídeňském kongresu byl církevní stát restituován papeži, byla stanovena rovnost křesťanských profesí. Zásay křesťankého náboženství měla hájit Svatá aliance (Ruska, Pruska a Rakouska). Roku 1814 byl znovuzřízen řád Jezuitů.