Hereze a kacířství

Problémem katarů však byla jejich nejednotnost. Vznikalo množství dalších katarských sekt, pojmenovávaných podle jejich zakladatelů nebo místa vzniku (Valdenští od zakladatele Valda, Albigenští od města Albi…).

Chudý lid, který byl většinou velmi chudý, rozuměl kázání katarů a často se katary i sám stával. I některá šlechta spolupracovala z katary z politických důvodů v boji proti jiné šlechtě či místnímu panovníkovi.

Papež Inocenc III. (1198 – 1216) si uvědomil nebezpečí rozšíření sektářství v nové Evropě a proto zaúkoloval reformované benediktýnské mnichy – Cisterciáky a mnoho biskupů k tomu, aby disputovali (odborně se slovně přeli) s katarskými kazateli a na veřejných slyšeních vyvracely jejich mylné představy o prvotní církvi. Tento způsob však přinesl malé výsledky, protože bohatství katolických kazatelů ostře kontrastovalo s asketickým způsobem života katarů. V té době se nabídl biskup Diego a jeho pomocník – budoucí zakladatel dominikánského řádu sv. Dominik, že založí novou misii chudých (tzv. žebravých mnichů). Tito žebraví mniši kázali navenek tak jako kataři, ale byli vzdělaní a pravověrní. Dominikánskou řeholi (životní pravidla) potvrdil spapež Inocens III. Situace ve vztahu ke katarům se však zkomplikovala po úspěchu Dominikovi misie. Tehdy kataři začali proti katolíkům postupovat silou a mimo jiné zabili papežova vyslance, který cestoval přes jimi ovládaná území. Navíc katary politicky chránil vládce jižní Francie Rajmund IV. Proto papež vyhlásil proti katarům po vzoru výprav na východ křížové tažení. Bohužel tato křižácká výprava křesťanů proti křesťanům (byť katarům) byla výpravou drancující, při které byla vypleněna jižní Francie. Kataři se opevnili v městě Carcassonne, které bylo dobyto 1209. Dodnes je právě toto „křížové tažení“ předkládáno bez souvislostí jako důkaz krutosti církve a nesmyslnosti křižácké myšlenky, což ovšem s křižáckými výpravami proti Islámu