Jak Začít?

Máš v počítači zápisky z přednášek
nebo jiné materiály ze školy?

Nahraj je na studentino.cz a získej
4 Kč za každý materiál
a 50 Kč za registraci!




Koncepce dějin v historiografii

DOCX
Stáhnout kompletní materiál zdarma (17.37 kB)

Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.

Koncepce dějin v historiografii

Historická disciplína se od počátku snažila utvářet historické vědomí společnosti, stejně jako i společnost vyžadovala od historiků pomoc při hledání své vlastní historické identity. Vždy tak existovalo napětí mezi profesionálním akademickým étosem vyžadujícím hodnotovou neutralitu a politickou funkcí oboru (viz ot. č. 26), neboť historikové vytváří určitý obraz dějin, který je v souladu s potřebami určité politické orientace daného státu v daném období (viz ot č. 30 historiografie a politika).

Historiografie je historie historie, přičemž slovo historie označuje minulost i dějiny. Studium dějin může více či méně přiblížit minulost, nikdy však ne zcela odhalit. Samotné poznávání dějin musí zohlednit mnoho aspektů, mezi nimi např. perspektiva autora tedy jakým způsobem dějiny sepisuje, neboť právě jeho perspektivou budeme události vnímat (př. mnich líčící církevní dějiny) nebo dobový jazyk – platí, že čím starší doba, tím důležitější a nutnější také zkoumání jazyka, neboť dochází ke změnám významu slov (př. očitý svědek dnes člověk, který událost viděl svýma očima, v antice člověk, ke kterému se dostala informace o události nebo slovo práce - dnes neutrální, ve středověku pejorativní konotace, označení něčeho podřadného). Vývoj jazyka, tedy zkoumání historické sémantiky, může pomoci porozumět pramenu stejně jako všechny PVH.

Každý historiograf je vázán dobou, místem, kde žije a společností. Autor svým dílem ovlivňuje dobové myšlení a stejně doba ovlivňuje autora. Celé skupiny autorů tak mnohdy vytváří dobové koncepce dějin: velmi zjednodušeně např: v antice jsou to dějiny od počátku měst, ve středověku jde o dějiny spásy (tedy od počátku světa až do jeho konce – apokalypsa), později o dějiny etnik. V raném novověku dochází k velkému rozrůznění a nelze sledovat jednu linii: dějiny etnik/„národů“, měst, klášterů, řádů, konfesí – dějiny autora katolíka a protestanta se silně liší, každý zdůrazňuje jiné prvky. Osvícenství do psaní dějin více než kdy jindy vnáší filosofický aspekt, 19. století sepisuje dějiny národů jako součást vytváření národního vědomí, pečlivě popisuje a vydává prameny. Ve 20. století existuje mnoho škol a přístupů, v zásadě lze sledovat odklon od tradičního popisování vývoje, rostoucí převahu interpretace nad faktografií. Topický způsob psaní – př. francouzská škola: Dějiny smrti, dějiny strachu atp., obohacující je mezioborové studium (nejen geografie a umění, ale také sociologie, psychologie, lingvistiky atp).

Vztah historika a doby je velice úzký u těch kterých autorů se projevuje více či méně. Každý je ovlivněn dobovou politikou, společností a náboženstvím. Historik, který myslí, že je objektivní, ještě hůře, který věří v něco jako „pravdu“, klame sám sebe a jiné, kteří mu věří. Dovedeme-li myšlenku závislosti autora a doby do extrému, historik může být ideologický manipulátor dějin (zvláště české prostředí ještě dobře pamatuje, co to znamená).

Témata, do kterých materiál patří