Města a venkov - proces urbanizace

Města a venkov – proces urbanizace

Urbanizace jako změna prostorové organizace společnosti není pouze proměnou systému osídlení. Je to také proces, v jehož průběhu se měnila i vnitřní struktura jednotlivých měst. V dosavadních procesech evropské urbanizace lze z tohoto hlediska rozlišit čtyři fáze:

1. fáze se nazývá klasická urbanizace (od pol. 18. st.)-dochází ke koncentraci pracovních příležitostí i obyvatel především v samotných městech. Okolí města zůstává venkovské jak v hmotném, tak i funkčním slova smyslu.

2. V druhé-suburbanizační fázi, která probíhla v západní a střední Evropě především v období mezi roky 1900-1960, se v důsledku změn ve zdrojích energie (např. elektrifikace), v dopravní technologii (železnice, vynález automobilu, letadla atd.) a v důsledku změn hodnotových orientací lidí (viz. např. americké čtvrti střední třídy v 50. a 60. letech) začal část obyvatel stěhovat z vnitřních částí měst na jejich okraje a často i za ně. V této fázi se začíná snižovat počet obyvatel v centrálních zónách měst.

3. Třetí fáze-desurbanizační- byla typický pro větší městské regiony v silně urbanizovaných zemích Evropy. V této fázi, kdy se výrazně a rychle zmenšuje počet obyvatel už nejenom v centrálních zónách měst, nýbrž ve větší části celého města, nastává celková dekoncentrace, zvětšují se městské prostory a formují se velké městské regiony.

4. Čtvrtá fáze se projevuje pouze v největších, mnohamilionových městských regionech. V této fázi pokročil proces dekoncentrace jak obyvatelstva, tak i pracovních příležitostí tak daleko, že v celém regionu začíná klesat počet obyvatel. To je doprovázeno rychlím přírůstkem obyvatelstva a pracovních příležitostí v kruhu menších městských regionů kolem velkého jádrového městského regionu. (např. Londýn). Existují však známky toho, že dekoncentrace měst, spojená často nejen s úbytky obyvatel, nýbrž i úpadkem obchodních, někdy i kulturních funkcí měst, není poslední vývojovou fází. Objevují se názory, že alespoň u některých evropských měst může nastat obrat a jakýsi návrat do vnitřních měst. Začíná se proto hovořit o reurbanizaci.

2. Specifické rysy evropské urbanizace

Evropská urbanizace - má ve srovnání s urbanizací v jiných kulturách, například v čínské, indické nebo muslimské-specifické rysy, které svými kořeny sahají do evropského starověku a středověku. Na tato specifika poukázala již řada historiků a sociologů –za zmínku stojí např. Max Weber, Henri Pirenne, Fernand Braudel.

1. rys: Bylo to pomalejší tempo koncentrace obyvatelstva do městských sídel, což se projevilo zejména na konci 19. a začátku 20. století a také později. Zčásti to bylo důsledkem toho, že Evropa nebyla přistěhovaleckou oblastí jako USA, Kanada nebo Austrálie.

2. rys: Velký počet středně velkých měst s 20 000-100 000 obyvatel a to, že evropské metropole dnes už nepatří ve světovém měřítku mezi největší světová města, jako tomu bylo v 19. století. (1910: z 20 největších velkoměst ještě 10 v Evr.→1950: jen 4 města→2000: 0; Paříž, Londýn, Moskva ve srovnání s Mexico City, Sao Paulo či Tokiem jsou městy malými.)

3. rys: Dobrá kvalita městského života –Ta byla zapříčiněna v západoevropských městech pomalejší urbanizací, vitalitou středně velkých měst, neexistencí megalopolí třetího světa a silnou rolí sociálního státu + historická tradice dobré městské správy, plánování měst, autonomie měst a také poměrná silná moc politická a hospodářská.→