Mytologický postoj k barbarství

Mytologický postoj k barbarství

Od filosofického se liší přenášením zkušeností ze smyslově poznatelného světa do světa tr., a tím dochází i k narušení podoby Boha, získané z přirozeného (rozumového, resp. filosofického) poznání.

Vznik mytologie: souvisí s prvky přírodního náb. (s uctíváním přírodních sil, příp. jejich personifikací), které se záhy připojuje k přirozenému náb. Formy rozvoje mytologie souvisejí s úrovní ekonomického, kult. a společenského vývoje lidského společenství.

Můžeme rozeznat 3 velké civilizační okruhy:

• civilizace kočovných pastevců s patriarchálním právem; kult nebeského boha a nebe, nižších bohů a duchů; poměrně neporušený původní monoteismus. Nejv. bytost ztotožňována s bohem bouřky, často chápána jako příliš vzdálená, stává se „nečinným bohem“; v běžných potřebách vzýváni nižší duchové, kolem nichž se rozvíjí mytologie

• civilizace velkých lovců – lovci velké zvěře, jejíž lov vyžaduje organizovanost; kult nejv. bytosti zatlačován kultem slunce jako dárce života – vycházející slunce, s úpadkem kultu nejv. bytosti se rozvíjí magie a kouzelnictví, totemismu, manismu (uctívání předků – větš. ztotožněni s nějakým zvířetem, rostlinou nebo i věcí, jejíž vlastnosti se mají s vodě projevit – již prvky magie)

• civilizace rolnické, na neolitické úrovni s matriarchátem, ženy jako sběračky plodin první začaly s jejich pěstováním – staly se majitelky pozemků, zisk převahy ve společenství, kult nejv. bytosti postupně nahrazen kultem Velké matky (odvozen z přírody - stejně jako žena rodí děti, vydává plody), rozvíjí se kult měsíce (zřetelná souvislost jeho fází s menstruačním cyklem žen); muži pouze obdělávají půdu, zbavení otcovských práv i kněžského úřadu, vytv. tajné společnosti – uctívají praotce, rozvoj animismu a jiných náb. praktik.

Zde vsunu několik poznámek o přírodních kultech, které byly probrány na seminářích Křesťanství a pohanství. Byl tu zdůrazněn mj. silný vliv na tvary slov, mnohdy uchované až do současnosti. (možná to bude místy trochu nesrozumitelné, ale...říkala to paní prof. Hrabová...!) – se čtverečkem; (a něco z Pejřimovského – s kolečkem)

Kult vody

• Voda – živel, který zabíjí i oživuje (→ živá a mrtvá voda). V minulosti chápána jako zlá a dobrá voda. Nejstarší lidé nazývali vodu A – dodnes zachováno v mnohých názvech řek např. Holandsko – řeka Aa, u nás - Morava (=dobrá voda), Opava, Orava (Ar-ava = rychlá voda), Ohře (Aha-ara = pohybující se voda), Vltava (zahloubená voda), Německo – Aachen („zu Aachen“→ Cáchy); lat. Aquen = vody

• Zlá voda = ama; promítá se do mnoha mytologických příběhů (např. indická píseň: bratr Jami a sestra Jama – sestra je zlá, láká bratra do své náruče, on odmítá jako hřích; lotyšská píseň: naopak – zlý bratr láká sestru – nechce, raději se mění v kachnu a odlétá k nebi. Od vody se zvedá ke slunci, žije ve dvou živlech, je symbolem vody. Nejen morální ponaučení, ale i o koloběhu vody, o člověku – má se zvedat k nebi, neupadnout do zlé vody, chaosu...; babylonský bůh Marduk zabil Tiamat (chaos), z jejího těla vytvořil svět (udělal pořádek, zkrotil vodu) ...

• oběti vodě (aby se nerozlévala) – kovové předměty (nebyly vodou zničeny). Voda uctívána především u pramenů – archeologickým výzkumem nalezeno mnoho předmětů u pramenů řek (Seina, i u nás – u Děčína, na úpatí Sněžky...), existovaly i věštné prameny (levý břeh Labe)

• vláha významná pro plodnost, úrodu – kultovní úkony sbírání rosy (nahé dívky vycházely 1.5. na louky a sbíraly rosu...)

• obojživelníci – žijí v obou živlech – symb. dvojí život pozemský a posmrtný; mrtví často pohřbíváni na břehu – na pokraji druhého živlu; posmrtný život často někde za (zlou) vodou, např. za mořem... (časté pohřby v lodích) – např. čeští králové pohřbíváni na Zbraslav – jeli tam v lodi