Občanská společnost a stát v dějinách evropského politického myšlení

Občanská společnost a stát v dějinách evropského politického myšlení

Stát je zcela běžně používaný termín, ale jeho přesné vymezení není zcela snadné. Dosud nepřekonanou definici státu podal německý sociolog Max Weber, podle kterého stát je organizovanou sociální skupinou, která disponuje tzv. monopolem na legitimní násilí a to vykonává nad určitým územím. Příkladem použití legitimního násilí je zásah dopravní policie, která ve shodě s přijatým zákonem udělí pokutu nedisciplinovanému řidiči. Policie a armáda jsou dvěma nejtypičtějšími složkami státu, které zajišťují výkon legitimního násilí. Legitimita tohoto násilí vychází z toho, že se násilí, nebo zpravidla jen jeho hrozba, řídí pravidly vymezenými v zákonech, které přijali poslanci jakožto volení zástupci všech občanů.

Monopol na legitimní násilí znamená, že pouze stát a jeho donucovací složky mohou uplatňovat násilí v souladu se zákonem. Je-li spáchán trestný čin, například krádež, nepřísluší poškozenému, ani jeho rodině nebo přátelům, aby usilovali o potrestání pachatele a zjednání nápravy, ale obojí musí přenechat příslušným státním institucím, v tomto případě policii a soudům. Typickým projevem neschopnosti státu vykonávat monopol na legitimní násilí je vendetta, krevní msta, která se vyskytovala nebo ještě stále vyskytuje v některých částech světa. V době předcházející vznik moderních států, přibližně do 16.-17. století, státní monopol na legitimní násilí neexistoval nebo nebyl úplný, protože nejen panovník, ale také nejrůznější příslušníci šlechty a církve nebo volené samosprávy měst měli vlastní soudní a donucovací pravomoci.

Moderní stát se zrodil prosazením principu suverenity neboli svrchovanosti, tj. zásady, že nejvyšší moc, které se každá jiná musí podřídit, je v rukou panovníka, jenž na území, které ovládl, postupně připravil všechny ostatní konkurenty o právo vykonávat násilí, nebo řečeno přesněji vykonávat násilí legitimně. Došlo tak k centralizaci státní moci, která je nezbytnou podmínkou existence státu, a ke stále mohutnějšímu rozvoji státního aparátu, který zprvu plnil zejména donucovací, později ekonomické a ještě později kupř. také sociální a kulturní funkce.

Vedle funkcí vyplývajících ze skutečnosti, že stát je držitelem monopolu na výkon legitimního násilí, k nimž patří především zajištění vnějšího a vnitřního bezpečí občanů, státu přísluší i jiné úkoly. Nejpozději kolem poloviny 20. století se ve vyspělých částech světa zrodil tzv. sociální stát, jehož úkolem je zajištění minimální životní úrovně občanů. Tohoto cíle se dosahuje zejména přerozdělováním bohatství založeném na zdanění a poskytování sociálních dávek a služeb znevýhodněným členům společnosti. Omezené přerozdělovací funkce však stát plnil již dávno před rozvojem sociálních států. Vznik státu úzce souvisel s potřebou vydržovat stále větší a lépe vyzbrojenou armádu, která musela být financována z daní vybraných od obyvatel.