Občanská společnost a stát v dějinách evropského politického myšlení

Stát se někdy ztotožňuje s vládou (zejména v angličtině se mnohdy mluví o government tam, kde by se v češtině použil spíše termín stát), ale oba výrazy neznamenají totéž. Od francouzského filosofa Charlese de Montesquieu žijícího v 18. století pochází rozlišení státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Vláda je označení pro nejvyšší orgán výkonné neboli exekutivní moci. V demokratických společnostech však připadá primát moci zákonodárné, protože právo schvalovat závazné zákony je svěřeno členům parlamentu jakožto zástupcům občanů a právě všichni občané státu společně tvoří „lid“, který je subjektem vlády v demokracii. Formule „Veškerá moc pochází z lidu“ sice byla již tolikrát zneužita, že se zdá být bezobsažnou frází, ale přesto stále ještě nejlépe vystihuje podstatu každého demokratického státu.

Jiný francouzský filosof Jean-Jacques Rousseau v díle O společenské smlouvě poprvé vydaném v roce 1762 (Rousseau 2002) formuloval zásadu, že lid je suverénem nejen v demokracii, ale v každém politickém zřízení. Rousseau tvrdil, že i ve francouzské monarchii je skutečným suverénem lid, a nikoli král, zatímco podle oficiální politické teorie oné doby byl suverénem monarcha. Královským úřadům tato drobná teoretická nuance neunikla a kniha O společenské smlouvě byla okamžitě po vydání zakázána, v Paříži veřejně pálena na hranici a její náklad zkonfiskován. Rousseau však ve svých úvahách jen konsekventně domýšlel velmi silný předpoklad, kterému měla patřit politická budoucnost Francie i celé Evropy, totiž že všichni lidé si jsou mezi sebou jakožto lidé a jakožto občané rovni. Úspěch myšlenky politické rovnosti byl ohromující, i když dnes ze zpětného pohledu vypadá téměř jako samozřejmost. Zatímco v době, kdy Rousseau psal svá díla, nebyla na světě jediná demokracie, dnes je těžké najít stát, který není nebo aspoň nepředstírá, že je demokratický.

Občanům se většinou jeví jako nejmocnější složka vlády moc výkonná, protože jí přísluší činit rozhodnutí v nejrůznějších oblastech společenského života a řídit celý rozsáhlý aparát, který vykonává její příkazy a nařízení. Výkonná moc je však vázána zákony, které přijímá parlament, a v tomto smyslu je podřízená zákonodárné moci. V parlamentních politických systémech, jaký existuje například v České republice, se podřízenost moci výkonné moci zákonodárné projevuje také tím, že vláda je od prvního do posledního dne své existence závislá na podpoře většiny poslanců v Poslanecké sněmovně. Se skutečností, že exekutivní moc a všichni občané státu jsou vázáni platnými zákony, souvisí důvod existence třetí složky státní moci, kterou je soudnictví. Soudní systém zodpovídá za to, že zákony přijaté parlamentem jsou náležitě aplikovány a vykládány. Nutnou podmínkou uplatňování soudní moci je její nezávislost na moci výkonné. Význam nezávislosti soudní a zákonodárné moci na držitelích výkonné moci dokládá historická skutečnost, že tam, kde svou nezávislost ztratily, jako třeba ve fašistických a komunistických režimech, byly degradovány na nástroje toho nejhoršího politického útlaku.