Osmanské výboje v Evropě

Osmanské výboje v Evropě

Od poloviny 14. stol Turci postupně dobývali slovanské státy na Balkáně, oslabené vnitřními i vzájemnými rozpory. Na odpor se stavěli pouze Srbové vedeni Štěpánem Dušanem, avšak po jeho smrti r. 1355 se Srbská říše rozpadá. Orchánův syn Murad dobyl Dimotiku a Drinopol, kam bylo vzápětí přeneseno sídlo říše. Po porážce Srbů na Marici r. 1371, kde byl zabit srbský král Vukašín i jeho možný nástupce kníže Uglješa, se Turci stávají nesilnější mocí na Balkáně a začínají ho systematicky dobývat. Ve stejném roce je pod Tureckou moc připojena Makedonie. Vukašínův syn Marko se připojuje k Turkům a bojuje proti Srbům a Bulharům. Roku 1382 padne Sofie. Teprve r. 1387 se spojí Srbové, Bulhaři a Bosňané a vyhrají několik bitev, ta rozhodující však teprve přijde.

Na Kosově poli 15. června 1389 (podle juliánského kalendáře, podle gregoriánského 28.6.) stojí na jedné straně Srbové, Bulhaři a Albánci pod vedením knížete Lazara Hrebeljanoviče a Bosňané pod vedením krále Štěpána Tvrtka, dohromady jich je asi 40 tisíc. Proti nim stojí okolo 70 tisíc Turků, vedených samotným sultánem Muradem. Ze začátku se zdá, že Srbové zvítězí, protože jejich jízda proráží turecké řady, ale… bitvu opouští Lazarův zeť Vuk Brankovič a Turci získávají jasnou převahu a vyhrají, i když s obrovskými ztrátami. Někdy v průběhu bitvy Miloš Obilič zabíjí sultána Murada. Zbytek boje pak řídí vede sultánův syn Bajazíd. Kníže Lazar je chycen do pasti a popraven.

Tato porážka, dodnes srbská národní tragédie, je opředena množstvím legend a také zdrojem národnostních sporů, které dodnes způsobují na Balkáně problémy, protože zrada bývá vytýkána Bosňanům a do oblasti Kosova se později začali stěhovat muslimští Albánci. Co se týká Vuka Brankoviče, ten je považován za zrádce (ač o tom soudobé prameny mlčí) a ještě r. 1858 vyšlo v Srbsku nařízení, že nikdo nesmí být tímto jménem křtěn.

Poslední vzdor je poražen r. 1396 u Nikopole (pevnost Vidim), kde došlo ke střetu s velkou křesťanskou armádou (křížová výprava) vedenou Zikmundem Lucemburským. Tato porážka také znamenala zánik druhého Bulharského státu. V této době má také počátek turecký zvyk odvádět křesťanské chlapce z dobytých míst do státních služeb (dervišime; sběr „daň krve“) – vojsko (základ janičárského sboru) a správa.

Pád Cařihradu

Důležitým mezníkem v osmanských výbojích bylo dobytí Cařihradu. Tlak Turků na zbytek Byzance byl patrný již od 30. let 15. stol. a byzantští vládci si ho byli vědomi, protože trosky říše byly překážkou pro další postup Turků na Balkáně. Byzantinci se pokoušeli vyjednat pomoc od západních křesťanů a to za cenu tak rozsáhlého ústupku, jako byla církevní unie (1439), ovšem jediný výsledek těchto snah, křížová výprava vedená Cesarinim, Hunyadym a Vladislavem III. Jagelonským a složená převážně z uherských, srbských a polských vojáků byla rozprášena v listopadu 1444 u Varny. Srbská vojska byla následně znovu poražena r. 1448 a opět na Kosově poli. Dojde i k rozhodující změně na tureckém trůnu – celkem umírněný sultán Murrad umírá a nastupuje mnohem bojovnější Mehmed II., později známý jako Dobyvatel. Ten v dubnu 1453 přitáhne k Cařihradu a přes úpornou, avšak prakticky beznadějnou snahu obránců, ho 29. května 1453 poráží a z velké části vyplení. Chrám Haiga Sofia je změněn na mešitu a Cařihrad se stává novým hlavním městem Osmanské říše. Pád města a zánik Byzance vzbudí na Západě strach a protiturecké nálady, ovšem kromě literárního ohlasu a papežských výzev se nic neděje. Janovští a benátští kupci sídlící v Cařihradu místo s císařem jednali o obchodu se sultánem, avšak východní obchodní centra ztratila na významu (a v konečném důsledku vedla k zámořským objevům). Turecký sultán sám se chápe jako pokračovatel císařství titul a papežská stolice mu dokonce nabízí možnost konverze ke křesťanství.