Počátky mnišství

Mnišství

V době pronásledování hledalo mnoho severoafrických křesťanů na území východořímské říše záchranu života v okolí Nilu, nebo v pouštních ruinách staré epyptské kultury. To se týká jednotlivců (anachoreti, eremité) i organizovaných skupin poustevníků. K nim se pak v době svobody přidávali další, kteří se chtěli uchýlit do samoty s Bohem a nechtěli se účastnit politických a teologických sporů v církvi v době svobody. Někteří z těchto poustevníků si zvolili velmi netradiční způsob útěku k Bohu (např. žili na sloupech, tzn. „stylité“ od řeckého stylos - sloup), jiní žili v poušti a živili se výrobou proutěného zboží, které pak směňovali s obchodníky za potraviny k přežití.

Historik Eusebios z Caesareje – současník císaře Konstantina a alexandrijský biskup Athanasios (viz výše spor sArioem) nebo Evargius Scholasticus (okolo roku 400) sepsali ve svých historických spisech svědectví o těchto prvních velkých poustevnících, kteří byli objeveni a často navštěvováni jako duchovní vůdci. Nejznámější postavou egyptského poustevníka (Abbas – otec poustevnictví) je sv. Antonín Veliký. Zemřel v době ariánské krize v roce 356 ve věku 105 let v Alexandrii u biskupa Athanasia.

Další zajímavou osobnou je Pachomios – poustevník, který založil skupiny tzv. Cenobitů neboli skupinově organizované mnichy. Každá skupina takto organizovaných mnichů, kteří žili stále ve svých poustevnách, měla svého „ekonoma“ (řecky oikonomos – správce domu), který dohlížel nad životní úrovní jednotlivých poustevníků, staral se o odbyt jejich zboží a zajišťoval jim potraviny. Tak vnikla i první pravidla - „Regule“ (lat. Regula – pravidlo), jakýsi základ mnišského řeholního života. Pokračovatelé Pachomia pak systém organizování komunit (klášterů) dále dopracovávali.

Z Egypta pronikalo mnišství do:

• Palestiny (Hilarius, Jeroným)

• Sýrie (Šimon stylita, nebo tzv. „reclusi“ – zazdění ve svých celách)

• Konstantinopole - Cařihradu (acemité – nespící. Střídali se v modlitbách tak, aby ve dne i v noci komunita bděla.)

• Malé Asie – Basil Veliký. Basil zavedl první reformu řeholníků. Sestavil novou reguli, se kde klade důraz na poslušnost představenému a rozdělení práce na intelektuální a fyzickou. Tak vznikli basiliáni, kteří dodnes existují.

V Itálii vznikaly již za doby pronásledování touhy po zasvěcení, a proto zvláště ženy slibovaly „panenství pro Krista“ skrze tzv. professio (slib). Ve 4. století tak vznikl první klášter založený biskupem Athanasiem na římské vrchu Aventinu a také při cestě Via Appia, kde bylo mnoho podzemních obytných prostor při katakombách. Dále vznikaly kláštery při jednotlivých biskupstvích a při kostelech na italském venkově. Mnišství bylo do konce 4. stol. rozšířeno až do Hispánie (Španělsko).