Počátky mnišství

Východořímský císař Justinián (zemřel 565), který byl velkým zákonodárcem (vydal známý „Justiniánův zákoník“), nařídil, aby mnišství mělo své vlastní zákonodárství, kde bude závazný společný život řeholníků, komunity budou mít svého voleného přestaveného a budou slibovat poslušnost diecéznímu (místnímu) biskupovi.

Nejvýznamnější postavou západoevropského mnišství byl však mnich Benedikt z Nursie, který bývá nazýván otcem a reformátorem mnišství na Západě. Narodil se roku 480 a již jako mladík se stal mnichem v italském Subbiacu. Protože se svým kolegům mnichům znelíbil Benedikt pro svůj přísný způsob života, odešel na horu Monte Casino (severně od Neapole) kde založil vlastní klášter roku 529. (Mimochodem v tomto roce byla také v Athénách z vůle císaře Theodosia zavřena slavná platonova Akademie). Zde napsal svojí vlastní řeholi, která si získala brzy oblibu a mnoho žáků. Takto vnikli tzv. benediktini (u nás první klášter v Břevnově, byl založený biskupem Vojtěchem). Hlavním denním rozvrhem řeholníka benediktina je pravidelné střídání modlitby a práce, které je vyjádřeno již základním heslem řehole: „Modli se a pracuj“ (lat. Ora et labora). Mnich má neměnnou příslušnost k určitému klášteru. Majetek kláštera je společný, mnichem se stává kandidát až po zkušební době (tzv. noviciátu). Povinností kláštera se stalo i pohostinství pro chudé a potřebné a tak se kláštery staly pro další staletí prvními nemocnicemi a charitními zařízeními. Benediktův spis „Regula monachorum“ „Pravidla mnichů“ je dodnes nepřekonaným dílem. Benediktini a ve středověku reformovaní benediktini (cisterciáci, premonstráti a další) jsou dodnes nejrozšířenějšími mnišskými komunitami.