B 14 - Německo ve 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
B 14) Německo ve 20. století
Vilémovské období
V březnu 1890 Vilém II. propustil kancléře Otto von Bismarcka a oznámil, že bude pokračovat v „osvědčeném kursu“. Přesto brzy došlo k změnám, které byly označovány jako „nový kurs“ a odpovídaly osobnímu režimu císaře.
Došlo k vstřícnějšímu postoji k dělnictvu, platnost zákona proti socialistům již nebyla prodloužena. Došlo k omezení pracovní doby…Ale když se ukázalo, že vstřícnost státu dělníky neodradí od přízně sociální demokracii (opozice vůči vládě), přestal císař s reformami.
Zahraniční obchod se otevřel, uvolnily se celní bariéry. Nebyla prodloužena zajišťovací smlouva s Ruskem, ale téměř současně proběhla dohoda s Anglií (1890), podle které Německo za odstoupení jihoafrických území získalo Helgoland. Pro Rusko se německý postup stal signálem, aby posílilo styky s Francií. Další sblížení s Anglií se ale Německu nepodařilo.
Období od poslední třetiny 19. stol. do vypuknutí 1SV je označováno jako klasická epocha imperialismu. Jestliže dříve stály v popředí zájmu o kolonie hospodářské ohledy, tak nyní měla rozhodovat strategická pozice. Tohoto soutěžení se od konce 19. stol. účastnilo i Německo. Jako reakce na helgolandsko-zanzibarskou smlouvu uzavřenou s Anglií vzniklo v Německu nadstranické nacionalistické pangermánské hnutí, z kterého v roce 1891 vznikl Všeněmecký spolek. Požadoval posílení národního sebevědomí a agresívnější koloniální politiku a rychlou výstavbu námořního loďstva. Od počátku byly jeho myšlenky spojeny s rasově motivovaným antisemitismem. Jeho požadavky na životní prostor a vytlačení cizích národností pak znovu zazní v knize Mein Kampf.
Ve vilémovském Německu zaujímalo výsadní postavení vojenství. Vojenská služba byla hodnocena jako škola národa. Kdo byl v armádě, měl ve společnosti větší váhu. Zaměření na vnější expanzi vyžadovalo vznik silné válečné flotily. Když se v roce 1897 stal státním sekretářem námořního úřadu Alfred von Tirpitz, úvahy dostaly konkrétní podobu a program. Pro Tirpitze byla největším protivníkem a konkurentem Anglie, proti které se v Německu zvedalo stále větší nepřátelství. Anglo-francouzská smlouva z roku 1904 pak v Německu zapůsobila jako šok. Nikdo totiž nepředpokládal, že by se tito dva rivalové mohli usnést na vzájemné dohodě.
V rámci hospodářského imperialismu zahájily německé banky na konci 19. stol. ve spolupráci s těžkým průmyslem výstavbu železnice v turecké Malé Asii. Anatolská železniční společnost získala povolení na výstavbu trati z Istanbulu do Bagdádu. V souvislosti s tímto projektem narazilo Německo na britské a ruské zájmy. 1911 se podařilo přimět Rusko, aby k projektu přistoupilo. S Anglií byla dohoda o dostavbě dráhy z Basry k Perskému zálivu uzavřena r. 1914. Válka ale zabránila její ratifikaci.