B 14 - Německo ve 20. století

Léta 1919 – 1924 přinesla nepokoje ve společnosti. Ústřední moc byla nová, nezkušená a slabá. Kraje na západ od Rýna obsadili Francouzi, Belgičané a Angličané. Objevili se hladovějící lidé. Horní Slezsko se po nepokojích s Poláky v plebiscitu vyjádřilo proněmecky. V Bavorsku se objevovaly hlasy po samostatnosti, centrem protiberlínské demokracie se stal Mnichov. R. 1920 se pokusil o státní převrat Kapp. Obsadil hlavní město, vláda utekla. Nepodpořil jej ale ani lid, ani úředníci. Odbory zorganizovaly stávku a po 4 dnech jej donutily k abdikaci. Prezident Ebert se vrátil do Berlína. Po hořkých zkušenostech se začalo s lepší organizací armády, (v čele Seeckt). Záhy po Kappově puči se konaly volby do říšského sněmu. Velký propad zaznamenala Sociální demokracie, odešla z vlády. To mělo pro Německo fatální dopad. Byla jedinou velkou a skutečně demokratickou a republikánskou stranou v nepevné zemi. Soc. demokraté pak ještě několikrát vstoupili do vlády, ale byly to vlády, v nichž neměli rozhodující vliv.

Národ byl vnitřně rozdělený, vedený slabými politiky. Do této situace přišly ještě věčné a neúnosné reparace. S tím souviselo i znehodnocení měny. Infalce přinesla další vlnu chudoby.

V dubnu 1922 byla uzavřena smlouva mezi Německem a Ruskem v Rapallu. Normalizovala vztahy a obě strany se zřekly nároků a slíbily oživení obchodu. Důsledkem vnitřního zmatku byly i anarchistické zločiny. Atentátům podlehl ministr financí Erzberger, zahraničí Rathenau. Vrcholu dosáhla situace v roce 1923. Německo zůstávalo pozadu s některými dodávkami uhlí a dříví Francii, což Francie přijala jako záminku obsazení Porúří. Národ nebyl schopen reagovat jednotnou stávkou, či jinou akcí a na pasívní odpor odpověděli Francouzi důsledným oddělením oblasti. Stát byl odříznut od nejdůležitější průmyslové oblasti, měna se zhroutila. Z nové situace vytěžili komunisté, kteří se stali masovou stranou. Nový říšský kancléř Gustav Stresemann se znovu přihlásil k ústavě, zavázal se k placení a byl připraven k vyjednávání.

Od doby Kappova puče panovaly v Bavorsku odlišné poměry než v jiných částech říše. Vznikaly zde více tzv. branné jednotky obyvatelstva, jejichž snahou bylo zabránit levicovým radikálům ve vytvoření republiky rad. V Bavorsku se vytvářely pravicově orientované koaliční vlády, jejichž těžiště tvořili především němečtí nacionalisté a katolická Bavorská lidová strana. Z četných rozptýlených skupin podobného druhu se zformovala Nacionálně socialistická německá dělnická strana (NSDAP), v jejímž čele stanul Adolf Hitler. Po ukončení pasivního odporu v Porúří (1923) vyhlásila říšská vláda výjimečný stav. Hilter se pokusil využít vyhrocené situace a donutil bavorskou vládu, aby vystoupila proti říšské a bavorské jednotky a branné svazy, aby pochodovaly na Berlín (Po vzoru Mussoliniho pochodu na Řím 1922). Zemská vláda se nakonec dobrodružství zřekla a nechala pochodující šiky policejními jednotkami rozehnat (vedle Hitlera zde pochodoval i Ludendorff). NSDAP byla zakázána a Hitler s ostatními vůdci byli zatčeni.