B 14 - Německo ve 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Již na konci září začaly propukat nepokoje, které se postupně vyhrotily v revoluční povstání. V listopadu byla v Mnichově svržena dynastie Wittelsbachů a krátce na to odstoupil Max Bádenský, který oznámil i císařovu abdikaci. Vládu předal většinovým sociálním demokratům v čele s Friedrichem Ebertem. Tomu se podařilo prosadit parlamentní demokracii proti silám radikální levice, která se snažila o uplatnění ruského vzoru. Německá delegace pro jednání o příměří byla vedena státním tajemníkem Matthiasem Erzbergerem. Smlouva o příměří byla podepsána v salónním voze maršála Foche v lese u Compiegne 11.11.1918.
Výmarská republika
SPD (F. Ebert) se dohodla s USPD o vytvoření prozatímní vlády tzv. rady lidových pověřenců. K radě lidových pověřenců náleželi: sociální demokraté Ebert, Scheidemann a Landsberg, Haase, Dittmann a Barth z USPD. Radikálně levicovou skupinu tvořila Skupina Spartakovců, jejímiž vůdci byli Rosa Luxemburg a Karl Liebknecht. S dalšími radikály založili Komunistickou stranu Německa. Cílem radikálních levicových revolucionářů bylo zřízení republiky rad. Veškerá moc ve státě měla přejít na dělnické a vojenské rady. Pozdější pokusy německých komunistů o prosazení vlastních cílů zlikvidovala pravidelná říšská armáda. To ovšem také znamenalo značné poškození prestiže vlády.
9.1.1919 se konaly volby (i ženy) do Národního shromáždění. Mohl volit každý nad 20 let věku. Volby vyhrála sociální demokracie, která se stranou Centrum a Německou demokratickou stranou vytvořila Výmarskou koalici. Prvním prezidentem se stal Friedrich Ebert. 22.června 1919 se Národní shromáždění usneslo na výmarské ústavě.
Němci měli nadále žít podle dvou základních zákonů. Versailleská smlouva upravila jejich vztahy k vnějšímu světu. Výmarská ústava dala novou formu jejich vnitřním bojům a snahám. Versailleská smlouva byla pro Německo neštěstím. Měla být napravena všechna bezpráví, která mohla být připsána Německu. Dělení Polska z roku 1772 – Polsko získalo Poznaň a Západní Prusko, Anexe Šlesvicka-Holštýnska k Dánsku, Alsaska – Lotrinska k Francii, plebiscity se měly konat tam, kde by se našla menšina, která by nechtěla patřit k Německu. Německo ztratilo asi desetinu obyvatelstva. Ztratilo osminu území, větší část železné rudy, část uhlí, kolonie…Bylo postiženo konfiskacemi lokomotiv, lodí…Mělo platit astronomické reparace. „Tak strašný nesmysl jakým byly reparace se od té doby již neopakoval.“ Porýní bylo obsazeno. Německo se zřeklo Sárska, jehož doly měla vytěžovat Francie. Smlouva byla diktátem.
Druhý základní dokument poválečného Německa nebyl nadiktován, ale sepsán německýma rukama. Byla to Výmarská smlouva. Autorem jejího prvního návrhu byl profesor Preuss. Chtěl definitivně ukončit éru Pruska a začít nové německé dějiny. Nakonec však Prusko zůstalo, spolkové země se prostřednictvím říšské rady dále podílely na zákonodárství a zůstala jim všechna práva, která nebyla jmenovitě přenesena na říši. Prezidenta měl volit celý národ, prezident jmenoval šéfa říšské rady = kancléře a na jeho návrh ministry. Prezident také mohl předložit voličům návrh zákona, v němž se s říšským sněmem neshodl. Voliči mohli sněmu předložit ke schválení cokoliv „jako přání lidu“ a vyvolat referendum. Ve výmarské ústavě se zrcadlí ohlasy americké, švýcarské a francouzské tradice. Vycházela z toho, že je třeba odstranit vrchnostenský řád, který se neosvědčil, a dát větší pravomoce lidu.