B 14 - Německo ve 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
V tomto období ukončily USA „pobyt v izolaci“ a vstoupily opět do vod evropské politiky. 1924 přišly s plánem financování – Dawesův plán, který se zabýval problémem německých reparací s ohledem na německé hospodářské možnosti. Pro příštích 5 let stanovil plán snesitelnější podmínky a přiznal německému hospodářství čas na ozdravení.
Říšský kancléř Gustav Stresemann byl zastáncem návratu Německa na mezinárodní scénu a normalizace vztahů s Francií. K tomu měla přispět konference 1925 konaná v Locarnu, kde se Německo, Francie a Belgie zřekly násilné změny společných hranic. Německo uznalo své západní hranice stanovené Versailleskou smlouvou. Bylo vyklizeno Porúří. Na evropském poli se smlouva setkala s kladným ohlasem, oproti tomu v Německu nacionalisté rozpoutali kampaň proti kancléři, že se vzdal německých území.
V srpnu 1928 se Německo připojilo k podpisu Briand-Kellogova paktu. O rok později došlo k opětovnému přehodnocení reparací vlivem Youngova plánu. Ten znamenal v mnoha bodech ulehčení. Říše měla sama odpovídat za splátky v cizí měně, končila kontrola Říšské banky a železnice. Dlouhodobé splátky přece ale vyvolaly zklamání. Proti plánu se opět postavily radikálně pravicové strany, plán byl nicméně přijat. Tím se také uvolnila cesta k vyklizení Porýní. Důsledkem hospodářské krize byl plán zrušen, německé dluhy smazány, až na zbytkový dluh ve výši 3 miliard marek.
Po překonání inflace 1923 se Německo rychle zotavovalo. Ochotu investovat podporovaly USA úvěry. Když však vyšel najevo celkový rozsah nadprodukce investic a mnoho akcií bylo prodáváno, klesly rapidně kurzy a výsledkem byl krach NY burzy 25.10.1929. To vedlo v Německu ke katastrofě. Firmy krachovaly, stejně banky, následovalo propouštění a nezaměstnanost. V Německu se krize rozrůstala daleko víc než jinde i díky nestabilním vnitropolitickým poměrům. Vláda a parlament byly viněny za stávající situaci. Ve volbách do zemských sněmů 1930 dosáhli nacionalisté prvního senzačního úspěchu. Prezident Hindenburg navíc bez účasti parlamentu jmenoval novým kancléřem Heinricha Brueninga, čímž uvolnil cestu k prezidentskému režimu.
Bruening se chopil moci za prezidentské podpory a na jeho návrh došlo posléze k rozpuštění Říšského sněmu a zavedení nouzového stavu k udržení hospodářství a financí. To byl 2. krok k podkopání ústavního systému. Následovaly volby do Říšského sněmu 1930, v nichž ohromně stoupla NSDAP1. Po zvnovuzvolení Hindenburga prezidentem ztratil Bruening jeho důvěru a musel 1932 i s kabinetem odstoupit.
Po pádu kabinetu se nejsilnější stranou stala NSDAP. Předsedou jmenovala Hermanna Goeringa. Hindenburg však odmítal Hitlera pověřit sestavením vlády. Po volbách do zemských sněmů téhož roku tak přece učinil. Při posledních částečně svobodných volbách do říšského sněmu 1933 ovlivněných masivním terorem SA nezískala NSDAP většinu, v níž doufala. Teprve pomocí zmocňovacího zákona Hitler prosadil rozbití ostatních stran a NSDAP se stala jedinou stranou ovládající politický život v Říši.