B 14 - Německo ve 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
V roce 1950 francouzský ministr zahraničí R. Schumann vyslovil myšlenku fúze německé a francouzské produkce uhlí a oceli. Tím navázal na předchozí Adenaurovu politiku.K tomuto společenství se mohly připojit i další státy. Cílem byla německo francouzská unie. Smlouva o Montánní unii byla podepsána 18.4.1951 v Paříži. Stala se základem další evropské spolupráce. 1951 přistoupila SRN k Evropské radě.
Pod tlakem korejské války došlo k ukončení okupačního režimu SRN. Bonnskou smlouvou (1952-3) byl ukončen okupační statut a suverenita přenesena na SRN. SRN byla zavázána k politice vycházející ze zásad OSN a k prosazování sjednocení Německa.
Po smrti J.V.Stalina došlo k očekávání změnu kursu v NDR. Polibyro SED ohlásilo „změny“, což přineslo uvolnění tlaku, zastavení růstu cen a zlepšení v oblasti potřeby. Zvýšení norem pro průmyslové závody a stavebnictví ale odvoláno nebylo. To přineslo nespokojenost, která gradovala stávkami, demonstracemi, až přerostla v povstání dělníků v celé NDR (17.7.1953). Z původně hospodářských požadavků vytryskly i politické. Vedení SED vzpouru nezvládlo a nechalo ji potlačit sovětskými vojsky. Ulbrich mohl znovu upevnit pozici a spoléhat na podporu z Východu.
1955 vstoupila SRN do NATO, když rok před tím se stalo členem Západoevropské unie stojící na Bruselských smlouvách. Reakcí Východu na tuto politiku bylo téhož roku ustavení Varšavské smlouvy (ČSR, NDR, SSSR, Albánie, Bulharska, Maďarska, Rumunska, Polska). Ta byla 1957 doplněna smlouvami o pobytu sovětských vojsk v NDR.
Od svého vzniku usilovala vláda SRN, aby mohla vystupovat jako legitimní vláda celého Německa, protože byla zvolena ve svobodných volbách, zatímco v NDR vládla stranická diktatura. Usilovala proto také, aby zahraniční státy nenavazovaly s NDR styky a tím formálně nepřipouštěly její samostatnost. Zásada německé zahraniční politiky byla formulována v Hallsteinově doktríně r. 1955. SRN nebude vzhledem ke svému nároku na zastupování všeho německého národa navazovat diplomatické styky s žádným státem, který by udržoval styky s NDR. Tak se stala účinným prostředkem, jak zabránit stykům NDR se státy Západního bloku. Vedla k přerušení styků s Jugoslávií a Kubou. Po navázání styků s Rumunskem a znovu s Jugoslávií (konec 60. let) pak ztratila doktrína smysl. Definitivní konec bylo navázání styků se SSSR 1970 a NDR 1972.
25.3.1957 byly podepsány Římské smlouvy a ministři zahraničí států, které se účastnily Montánní unie založili další dvě instituce: EUROATOM a EHS.
1958 nová diskuse o Berlínu – viz druhá berlínská krize
Znovuposílení německo francouzských vztahů bylo r. 1963 vtěleno v Elysejskou smlouvu. Byla uzavřena de Gaullem a Adenauerem a znamenala defitivní konec německo francouzské rivality.
V 60. letech znovu vyvstala v souvislosti s osvětimským procesem otázka vypořádání se s nacistickou minulostí. Na tu se objevovaly různé názory: jedni požadovali tvrdší tresty pro odsouzené a vypořádání se s minulostí tváří v tvář, jiní chtěli „tlustou čáru“, jiní tvrdili, že nacistické zločiny jsou nesmysl. Řešením krizové situace, především hospodářské recese, se měla stát široká koalice CDU/CSU a SPD. Zástupcem kancléře a ministrem zahraničí se stal dosavadní berlínský starosta Willi Brandt. Koalice připravila rozsáhlé reformy.