Postmoderní dějepisectví
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Giovanni Levi: Dědictví moci: kariéra vymítače ďáblů v Piemontu v 17. století. Je více sociologický než Ginzburg, zajímá ho struktura mocenských vztahů uvnitř vesnice. Moc a prestiž a jejich zachování, všiml si, že hlavní roli v určování cen nemá neviditelná ruka trhu, nýbrž spletitý tržní systém určený sociálními a osobními vztahy.
Mikrohistorikové zdůrazňují diskontinuitu historického vývoje a odmítají „velká vyprávění“, modernizační proces hodnotí negativně. Hlavní kritické výtky jsou: redukují historii na sběr anekdot, idealizují minulost, kvůli zaměření na relativně stabilní celky nejsou schopni postihnout změny, nejsou schopni zkoumat politické dějiny.
Vedle mikrohistorie se objevil také lingvistický obrat. Postmoderní historikové popírají souvislost mezi historickým dílem a vlastní historickou skutečností. Není ani rozdíl mezi dějepisectvím a filozofií dějin. Formu a obsah historického díla nelze od sebe oddělit.
Tyto postoje podporuje např. Thomas Kuhn ve Struktuře vědeckých revolucí – věda není obraz objektivního světa, je to historicky a kulturně podmíněná výměna idejí mezi těmi, kteří se shodují na jejích pravidlech. K tomu se přidává Ferdinand de Saussure s Kursem obecné lingvistiky – člověk se pohybuje v rámci struktur (lingvistických), které sám nemůže ovlivnit, naopak, tyto struktury ovlivňují jeho myšlení a jednání.
Text nemá žádný vztah k vnější skutečnosti, tedy není rozdíl mezi pravdou a fikcí. Dominick LaCapra vyslovil roku 1985 požadavek, aby se dějepisectví vrátilo k rétorickým kvalitám, které mělo od klasického starověku.
Přínosem postmodernismu bylo zjištění, že neexistuje žádná všeobjímající jednota politického zřízení, hospodářství nebo společenského systému, není žádná fundamentální struktura, ke které by se vztahovaly texty, které jsou pramenem našeho poznání minulosti. Radikální lingvistický determinismus měl na dějepisectví jen omezený vliv – postmodernistické dějiny nejsou možné. Naopak, došlo k částečnému návratu politických dějin a zkoumání úlohy velkých osobností (od devadesátých let). Historie se sice vyznačuje znaky literárních děl, ale není považována za fikci (což postmodernisté chtějí).