Postmoderní dějepisectví
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Postmoderní výzva
1979 publikace článku Lawrence Stonea: Návrat vyprávění:úvahy o staronovém dějepisectví v časopise Past and Present. Moderní technologie začaly být vnímány jako nebezpečné, byl vidět jejich negativní dopad na rozvojové země a tím otřesena víra v pokrok a vědu. Všechny historické školy včetně marxismu vycházely z makrohistorických a makrosociologických koncepcí. Vznikly „Nové kulturní dějiny“, které se zaměřují na to, že vykořisťování a útlak nepramení z institucionalizovaných struktur, nýbrž z rozmanitých mezilidských vztahů. Byla vznesena otázka, do jaké míry má historie vnímat sebe samu jako vědu. Historikové se však nikdy nevzdali přesvědčení, že mají svědomitě pracovat s prameny a že mají zachovávat určité racionální postupy.
Mikrohistorie: Braudelův model dějin každodennosti (Struktura každodenního života) nebyl vnímám jako dostatečný. Omezoval se pouze na vnější popis materiálních podmínek života a nepronikal k tomu jak lidé tyto podmínky vnímali. Historikové každodennosti již neviděli v předmoderní společnosti idylický svět, nýbrž zaměřovali se na sociální rozpory. Východiskem dějepisectví je pluralita dějin a jednotlivých příběhů, dějiny jsou heterogenní proud sestávající z mnoha autonomních center.
Hlavní díla: Carlo Ginzburg: Sýr a červi: svět jednoho mlynáře kolem 1600. Peter Burke: Lidová kultura raněnovověké Evropy.
Historikové by měli usilovat o poznání souvislosti mezi makrohistorickou a mikrohistorickou rovinou skutečnosti. Kocka však upozorňoval, že dějiny všedního dne představují nebezpečí degenerace historie ve sbírání anekdot a starožitností.
Postmoderní historici chtěli navrátit dějinám jejich lidskou tvář. Lze je jen těžko popsat v celku, školy se tříštily do různých směrů. Italští mikrohistorici např. vyznávali tyto principy:
návrat ke zkušenostem a prožitkům konkrétních lidí
ústředním charakteristickým znakem všech historických společností je sociální nerovnost
důraz na roli výrobních vztahů utvářejících kulturu. Hospodářské síly sice nedeterminují sociální a kulturní vztahy ale vstupují do nich.
historické bádání musí být založeno na přesné metodě a empirické analýze
trvají na rozdílu mezi skutečností a fikcí. Historici pracují se skutečnou historickou látkou.
Nicméně mikrohistorie zdůrazňuje zprostředkovaný charakter historického poznání. Badatelovo vlastní hledisko se stává nedílnou součástí díla. Mikrohistorie nezavrhuje empirické sociální vědy jako celek, ale klade důraz na nezbytnost srovnávat jejich konstrukty s mikrohistoricko skutečností.
Ginzburg: Sýr a červi – hlavním předmětem zájmu je Menocchiův duševní svět, klíčem do proniknutí k tomuto světu jsou knihy, které četl. Texty elitní kultury pronikají do mlynářova světa prizmatem lidové kultury. Součástí je i Ginzburgova vlastní představivost.