Rané křesťanské misie

Rané misie

Křesťané vidí svou misii jako úkol, přikázaný Ježíšem Kristem. Když byl Ježíš vzkříšen, zjevil se 11 učedníkům na hoře v Galileji a řekl jim: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ (Matouš 28,19-20)

Nejprve se misie konala mezi Židy a Samaritány (Samařané – biblický národ příbuzný Židům). Brzy konali křesťané svou misii i mezi pohany. Největším novozákonním misionářem mezi pohany byl apoštol Pavel, který se se svými pomocníky vydal na tři velké misijní cesty po provinciích římské říše – do Malé Asie, Makedonie, Řecka a Itálie.

Koncem 3.stol. působili křesťané v MA, Mezopotámii, Persii, Indii, Řecku, Itálii, Španělsku, Galii i mezi Kelty v dnešní Belgii. Rodiny římských vojáků přinesly křesťanství do Británie a na germánská území. Výboje Římanů k barbarům nesly s sebou i propagaci křesťanské víry. Pád Říma a stěhování národů od 5.stol. otevřelo církvi nové misijní příležitosti dále christianizovat Evropu. Významnou roli tu hráli mniši, kteří se vydali k Frankům, Angličanům, Irům a Skotům.

1.Irskoskotská misie

V Irsku žili křesťané už před příchodem sv. Patrika, protože již r.431 vyslal papež Celestýn biskupa Palladia, ale až Patrikova misie dokázala úspěšně obrátit na víru většinu ostrova.

Sv. Patrik byl Říman, který se narodil v římské provincii Britanii jako syn římského úředníka. Do Irska byl odvlečen Iry jako zajatec. Tam se důkladně seznámil s tamními poměry. Po propuštění byl v Galii vysvěcen na kněze a do Irska se vrátil jako úspěšný misionář. Patrik na ostrově ustanovil systém diecézí po evropském způsobu, centrem bylo biskupské sídlo v Armaghu. Tento model byl ale neudržitelný, protože v Irsku neexistovala žádná města. Církevní organizace byla spojena s kláštery, tzn. odpovědnými vedoucími irské církve nebyli biskupové, ale opati. Klášterní život v Irsku získal nebývalou oblibu. Rozkvět mnišství započal po Patrikově smrti, monasticismus se stal dominantním rysem keltského křesťanství. Pod patronací světců (svatá Brigitta, sv. Kevin, sv. Kolumbán) vznikly slavné kláštery v Kildare, Glendalough a Derry.

Duchovními vůdci tohoto osobitého mnišského hnutí byli v zásadě benediktýni – sv. Kolumbán starší (+597), který po nucené emigraci z Irska založil klášter na ostrově Iona u západního pobřeží Skotska, sv. Kolumbán mladší, působící v Bretagni, Galii, Burgundsku, zakládal kláštery (např. Luxeuil, Bobbio) či Korbinian. Jejich žáci pokračovali v jejich činnosti – např. Gallus, zakladatel kláštera v Sankt Gallen ve Švýcarsku, Pirmin, který stál u počátků celého komplexu klášterních staveb na ostrově Bodamského jezera, Ruppert působící v Salcburku nebo sv. Emmeram v Řezně. Jejich způsob christianizace se projevoval zcela osobitými, pohanům přístupnějšími způsoby pastorace – přísná, zcela upřímná zbožnost, kladli důraz na pokoru, zaváděli soukromou ušní zpověď. Své misie nezaměřili výlučně na nobilitu, ale obraceli se i k prostému lidu. Předem se důkladně seznámili s domácími poměry, dobře rozuměli hospodářství, a tak učili mýtit lesy a obdělávat půdu. Ovládali jazyk pokřestěných kmenů, proto získali u prostých lidí značnou oblibu. Nápadný byl i jejich zevnějšek – nosili tonzuru do půli hlavy a vlasy spadající na ramena.