Soudobé dějepisectví 1960-současnost

Soudobé dějepisectví 1960 - současnost

Pro vývoj historického myšlení v tomto zbujení ideologií byly některé myšlenky významnější než jiné. Byl to na prvém místě zážitek z válek. Jeho nejsoustavnějším zpracováním bylo dílo filosofa Karla Jasperse. Ve většině případů však rozeznáme jen paralely mezi náladami a pocity, a ne soustavný výklad. Předválečný původ měl existencialismus ve francouzské i německé podobě, apelující na individuum a jeho nepředurčený lidský úděl, jak jej prezentovali A. Camus, J. P. Sartre, M. Heidegger. Vědeckou metodou bez ambicí stát se filosofií byl strukturalismus.

Měl důsledky pro objektivní zkoumání lidské tvorby a forem lidského soužití. Na jeho vzniku mělo podstatný podíl české vědecké myšlení. Nejznámějšími reprezentanty jsou Claude Lévi-Strauss a Michel Foucault. Marxistické myšlení bylo plodné jen tam, kam nedosahovala sovětská moc - jako u Luciena Goldmanna a Louise Althussera. Nejznámějším dokladem, jak se křesťanské myšlení přizpůsobovalo moderní vědě, bylo dílo P. Teilharda de Chardin. Nacházelo usoustavnění v křesťanském personalismu. Středoevropský prostor byl místem, kde se konstituovaly racionální noetické koncepce. Přes svou složitost a domnělou abstraktnost byly výrazem poznání krize evropského myšlení. Vycházely z fenomenologie Edmunda Husserla. Soustředěním na předmětnost nabyla tato filosofie význam pro noetiku, sociologii a posléze i politiku. Krajní kriticismus a důraz na verifikaci poznání domyslel Karl R. Popper v kritiku utopického myšlení jako cesty k totalitní společnosti. Renesance hermeneutiky jako protikladu k novopozitivismu se v historiografii konkrétně neprojevila.

V polovině století se vliv školy Annales rozšířil a její autorita dosáhla vrcholu. Metody a nové koncepce, se kterými škola vystoupila, byly zanedlouho přijímány jako samozřejmost a mladší generace historiků přicházely s novými hledisky. Rozšiřování obzoru historika na nové a nové okruhy faktů pokračovalo stejně jako sbližování s jinými vědami. Když byly koncepce školy posléze vstřebány a staly se samozřejmostí historické metody, ozvala se i kritika jejich jednostrannosti. Především to bylo podceňování existence individua jako aktivního subjektu. Za druhé přehnané opomíjení politických dějin, tradičních dějin - událostí. Bez nich ztratil výklad dějin pevnou strukturu a měnil se ve statické obrazy a sondy. Konečně i to, že metodické postupy školy nebyly přizpůsobeny studiu moderní doby, kde si zejména politické dějiny zachovávaly své dominantní postavení. Ozývaly se i výtky přehnaného ekonomismu ve výkladu dějin. Vlivnou osobností mezi teoretiky historie a historiky moderních dějin byl Raymond Aron.

Příznačný byl vývoj německé historiografie. Tradice německého konzervativního historického myšlení se uzavřela osobnostmi Friedricha Meinecke, historika evropských idejí, a Gerharda Rittera, dějepisce politických ideologií. Po zdráhavém počátečním přijetí Annales nastala i v Německu recepce. Šla tak daleko, že u přívrženců tohoto sociologizujícího směru došlo ke ztotožnění historické vědy s historickou sociální vědou. Politická tematika zaměstnávala německou poválečnou historiografii v mimořádné míře, protože vznik totalitních ideologií obecně - a německé zvláště - se stal velkým tématem světové historiografie.